nový dočasný domov v Šanghaji....
V sobotu ráno nás vyzvedl náš agent Sam Shen (Sam je příjmení a Shen je jméno, ale říkáme mu jednoduše Sam) a vyrazili jsme hledat naše nové stálé bydlení namísto hotelového. Běžná praxe je jiná, nebýt covidové situace, bývali bychom měli bydlení již připravené k nastěhování a jeli bychom rovnou z letiště do nového domova. My jsme nemohli v červnu (jak bylo plánováno) přicestovat na týden zvaný „look and see“, abychom bydlení a ostatní potřebné záležitosti zařídili, a tak na výběr došlo až nyní. Byla nám přidělena maximální výše rozpočtu a v této cenové hladině jsme měli vybírat dům či byt.
Předem jsme od Sama dostali řadu realitních tipů, abychom předběžně řekli, o jaký druh bydlení máme zájem – zda chceme byt, či dům, jak velký, v jakém compaundu (což je vždy jedna obytná oblast čítající určitý počet domků nebo domů s byty, je oplocená a hlídána ostrahou, která umožní vjezd pouze vlastníkům nemovitostí či nájemcům).
Compaundy mají vždy své jméno (Raquete, Risen Vila, Forrest, Lee Wah, …), a každý má svou hlavní budovu, ve které jsou prostory společné pro všechny obyvatele. V některých se nachází tělocvična, případně restaurace nebo i krytý bazén…Každý z compaundů má jistý svébytný ráz. Raquette nese své jméno díky mnoha tenisovým kurtům a tenisovému klubu, který zde sídlí. Forrest je oblast hodně zarostlá zelení a vysokými stromy. Risen Vila je plná vilek….
Rodíly jsou i ve vlastnictví celých compaundů či jednotlivých nemovitostí v nich. Např. Lee Wah je jedním z nejnovějších a nabízí asi nejvíce výhod svým členům, neboť celý areál má jen jednoho vlastníka, investora, díky čemuž si mohl dovolit nastavit stejné podmínky všem svým obyvatelům. V ostatních compaundech jsou domy ve vlastnictví různých majitelů nebo investorů a podmínky jednotlivých domů se tedy různí. Někdy bývá složité domluvit s majitelem nemovitosti případné změny či opravy domu.
My měli mezi nabídkami od Sama několik favoritů a za těmi jsme se jeli podívat. Vždy si nás na vrátnici každého z compaundů pečlivě zapsali, přestože jsou všude kamery, které načítají poznávací značky aut. Ale alespoň člověk věděl, že bydlení je opravdu bezpečné. U každého z domů na nás čekal další realitní agent, který nám měl dům otevřít a ukázat. Vyfasovali jsme návleky na boty a procházeli jsme jednotlivé domy. Mohli jsme si je prošmejdit, jak jsme chtěli... Byly domy horší i lepší….pár jsem vám jich na ukázku cvakla.
Hned první návštěva bytu (chtěli jsme krom domů vidět i nějaký větší byt pro srovnání) byla trošku odstrašující a uměla jsem si představit, že by tam šel natočit perfektní hororový film. Temné přízemí, rozlehlé chodby a zákoutí, několik vchodů na zástrčky…no, začali jsme tím nejhorším a pak už se vše jen a jen zlepšovalo.
Po dvou dnech cestování jsme měli jasno a měli jsme tři konečné favority a jasné pořadí, v jakém by se nám bydlení líbilo. Náš agent nám radil vybrat domů několik a stanovit si pořadí, kdyby nám některý z domů neklapnul. A to se také stalo. Na první pohled jsme se zakoukali do domu v compaundu Risen Vila. Nádherný, světlý a prostorný dům s velikou kuchyní a jako bonus zahrada. My, kteří jsme zvyklí z domova každý den vyběhnout na velikou zahradu, jsme od začátku pokukovali po domech, které by měli alespoň malou zahrádku, kde by se dalo posedět a třeba grilovat…Není absolutně běžné, že by zde domy měli velké zahrady, spíše je to výjimka, anebo jsou tyto domy opravdu hodně, hodně drahé. Ale tento zahrádku měl.
Na konci prvního dne jsme tedy byli rozhodnuti, že tento je ten pravý, ale hned druhý den jsme se měli dozvědět, že nejsme první zájemci o dům, byli jsme až druzí. Naší konkurencí byl čínský zájemce. Údajně mají soukromí pronajímatelé nemovitostí raději expaty než místní zájemce, doufali jsme tedy, že se majitel rozhodne pro nás, ale měli jsme smůlu. Možná z toho důvodu, že čínský soukromý zájemce je schopen hned druhý den složit první platbu za dům, kdežto platba přes firmu trvá běžně i měsíc, někdy firma o ceně smlouvá... O náš první dům jsme tedy „přišli“.
Na řadě byl dům číslo dvě, který byl také horkým favoritem, jen mu chyběla právě ta zmiňovaná zahrádka. Tento stál v Lee Wahu, byl krásný, veliký a nový, se spoustou výhod vázaných ke compaundu. Jediným „nedostatkem“ byla jen malinkatá zahrádka, vlastně takový asi třímetrový pruh trávníku s malou terasou k posezení za domem.
Na oba domy, které byly na prvních dvou místech, jsme se jeli podívat ještě jednou. A v domě v Lee Wahu jsme se díky tomu setkali i se současným nájemníkem, který nás provedl domem a upozornil nás na skryté problémy, ale zároveň nás i ubezpečil, že bydlení v tomto compaundu je to pravé. Všichni tvoří jednu velkou komunitu, navzájem si pomáhají, pořádají společné sportovní i společenské akce…a bylo jasno. Navíc nás v domě velmi vřele uvítal jeho současný „hlídač“, kterého by si naše děti rádi ponechaly ?
Poté jsme jen čekali, zda dům číslo dvě klapne, či neklapne, protože i zde byli dva zájemci, ale tentokrát jsme na prvním místě byli my. A měli jsme štěstí ? Klepu na dřevo a doufám, že se nestane cokoli, co by nám náš výběr pokazilo...
Následovalo vybírání nábytku do domu, který měl být součástí podnájmu. Výběr probíhal z katalogu compaundu a bylo jasně dané, jaký typ a počet kusů jednotlivé pokoje mohou mít. Odevzdali jsme konečný výběr a teď už nám nezbývá než čekat, až pro nás bude dům připraven k nastěhování. Vyklizení, opravy, úklid a nastěhování nového vybraného nábytku může trvat i měsíc (bohužel nám do této lhůty spadne i týdenní volno – místní svátek, což přípravy o něco natáhne). Nicméně se snažíme celý proces trochu urychlit, abychom se už mohli přestěhovat do svého – nového přechodného domova… Vždyť to tou dobou budou již dva měsíce od doby, kdy jsme zabouchli dveře našeho domova v Čechách a vydali se na cesty. Už bychom rádi zakotvili a vybalili krabice, které nám po týdnu bydlení v apartmánu konečně dorazily (kontejner lodní dopravy se zbytkem věcí dorazí až za měsíc a půl). A už jsem vše balila a vybalovala tolikrát, že mám přesunů plné zuby.
Těšíme se na nový dům i z toho důvodu, že děti budou moct po skončení karantény nastoupit do školy, která je momentálně od našeho bydlení hodně daleko - min. třičtvrtě hodiny jízdy autem, je-li dobrá dopravní situace, ale dnes jsem to jela taxíkem téměř hodinu a půl.
A budou opět v kontaktu s nějakými dětmi, s novými kamarády, se kterými budou moct třeba vyběhnout ven. Kamarádi už jim moc chybí, a zde téměř v centru města není moc příležitostí kam zajít, vyjma procházek po ulicích, což jsme zjistili o víkendu, když jsme hledali nějaký park „poblíž“. Ale to bude již jiná kapitolka… Držte palce ?
