Co vše potřebujete, abyste zde fungovali…
Tato kapitola se mi nepsala nijak zvlášť dobře. Raději píšu o zážitcích z cest a o něčem zajímavém. Ale k Číně to prostě patří. Úřad nelze vynechat….
Když bych toto téma na začátek trošku odlehčila, tak k životu zde v Číně/Šanghaji potřebujete prostě nejvíc QR kód. Naše Emička vymyslela prima vtip, který použila trefně a ve správnou dobu, ale zároveň měla velkou pravdu. „V Číně se nezdraví, v Číně si lidé, když se potkají, ukazují QR kódy.“ Tomu se říká trefit hřebík na hlavičku. Někdy se divím, jak dospěle děti ten svět kolem nás pobírají. Lidé se sice zdraví, ale bez QR kódu zde opravdu žít nemůžete…
Následující řádky se třeba budou hodit někomu z vás, kdo se do Číny teprve chystá. Možná je lepší vědět, co na člověka čeká, a na co se psychicky předem připravit. Už během příprav na cestu jsme zažili dost věcí, ale stále mě nepřestává udivovat, jak obří úřad to tu je. Jakýkoli úřední výkon je nesmírně důležitý, na všem musí být kulaté razítko s rudou hvězdou a všichni úředníci tyto úkony vykonávají s naprostou vážností. Nikomu nic nepřijde absurdní.
Co tedy budete potřebovat v první řadě? O nutnosti mít a používat zde aplikaci WeChat jsem již psala a bude nás provázet i nadále. Malá zelenobílá ikonka a skrývá v sobě tolik důležitosti…
Přes wechat zde funguje vše – komunikace individuální i skupinová, bankovnictví, služby, nákupy…Každý má v této aplikaci svůj unikátní wechatový QR kód, který si lidé navzájem načítají, když si např. ukládají nový kontakt do telefonu, či platí pomocí wechatu v obchodě. Každý „pidiobchod“ zde zákazníkovi nabídne platbu wechatem. Všichni jsou online.
První den a první úkol byl tedy jasný – zřídit a zprovoznit vše přes wechat. Jelikož ale manžel potřeboval, aby mu fungoval na služebním telefonu, bylo nejprve třeba vyzvednout jeho nový služební telefon, vyřídit všechny nezbytné papírové záležitosti a zprovoznit ho. Není to totiž jen tak jednoduchý úkol, chcete-li si zřídit čínské telefonní číslo. Např. firma SVW má smlouvu s pouze jedním telefonním providerem a musíte si tedy za telefonním číslem třeba i trochu „popojet“. Vlastně zřízení čehokoli není jednoduchou záležitostí. Nám se zde od začátku vše dařilo až na vícero pokusů.
Každý firmou vyslaný expat (toto slovo je zkrácenou verzí anglického výrazu expatriate a označuje člověka, který žije mimo svoji vlast) má v Číně svého osobního agenta, který mu pomáhá zřídit vše potřebné, vyřídit veškeré doklady a dokumenty, nalézt bydlení, a pomáhá mu po celou dobu jeho pobytu v případě potřeby. A věřte, že je opravdu potřeba. Málokdo z místních obyvatel zde rozumí a mluví jinak než čínsky. Domluvíte-li se někde anglicky, máte štěstí. Často vám tu vše, co řeknete anglicky, odkývnou, ale nerozumí. Všude podepisujete štosy smluv a dokumentů, které jsou jen v čínštině. Říkala jsem, že kdybych se při zřizování telefonního čísla upsala na 20 let nucených galejí, tak o tom ani nevím. Musíte se tedy na svého agenta plně spolehnout a důvěřovat mu ?
A teď tedy k telefonnímu číslu, které je posléze spojené, jak jinak než, s wechatem. Přijdete se svým agentem k poskytovateli služeb (je jich tu víc) a musíte s ním sepsat smlouvu. Zatím nic moc odlišného od našeho nákupu u třeba T-Mobilu. Poté se musíte nechat vyfotit, aby se k číslu uložila i vaše fotka. Vyberete si tarif, který vám vyhovuje – i ten nejnižší je mnohem objemnější co do minut volání, tak i do množství dat ve srovnání s našimi tarify (já mám u China Unicom měsíčně asi 500 minut volání a 30 GB dat, což mě vyjde měsíčně v přepočtu asi na 400 korun včetně přidruženého druhého telefonního čísla pro dceru) a také telefonní číslo, které by se vám líbilo. Mimochodem se zde hodně divili, že obě naše děti nemají telefon. U sedmiletého Kubíka nám to zatím připadalo zbytečné, ale v Číně mají telefon asi i batolata. Poté si váš obličej (asi pro jistotu) ještě jednou nasnímá kamera připojená k pc. Kartu fyzicky vložíte do telefonu a v tu chvíli je nutné telefon ještě propojit s wechatem, aby mohly probíhat platby telefonního účtu a poté i platby ostatní. Pro zřízení je nutné krom hesla a číselného kódu projít ještě ověřením, které provede někdo, kdo wechat již běžně a delší dobu používá (někdo, kdo je wechatovsky důvěryhodný). První pokus jsme v mém případě učinili s Petrem, který měl wechat zřízený jeden den. Neúspěšně, nebyl dostatečně dlouhou dobu v systému. Druhý pokus udělal náš agent Sam, také neúspěšně, je totiž možné někoho ověřit pouze třikrát v jednom měsíci a on měl již limit vyčerpaný. Třetí pokus byl pokus slečny (nebo paní za pultem), také bez úspěchu. Fajn tedy bylo, že tam nebyla sama a podařilo se to její kolegyni. Byla jsem tedy dostatečně verifikována systémem.
Teoreticky jsme byli úspěšní, měli jsme čínské telefonní číslo a wechat. Problém ale nastal hned při prvním pokusu o zaplacení, platba přes wechat nefungovala. Byli jsme nahraní. Vždy jsme museli vyhledat bankomat nebo vytáhnout platební kartu….a to je historka číslo dvě…
Cizinec si v Číně nemůže zřídit bankovní účet u jiné banky než u Bank of China. Manžel navíc jen na jedné jediné pobočce, která má smlouvu s SVW. Opět s sebou musíte mít svého agenta, protože veškeré formuláře a komunikace jsou jen v čínském jazyce. U vchodu se měří teplota a musíte mít roušku, což jsme poté zažili ještě v nemocnici při vstupní prohlídce, ale jinak musím říct, že zde máte pocit, jako by covidové nebezpečí neexistovalo. Jen málokdo zde nosí roušku a ten, kdo ji má, ji nosí pravděpodobně spíše kvůli smogové situaci, než že by se bál nákazy. Jinak tu život běží jako před pandemií. Sledujeme rostoucí čísla nakažených v České Republice, zde jsou údajně na nule.
Do banky tedy vstoupíte s rouškou a na přepážce vyplníte 3 čínské formuláře. Trvalo asi dvacet minut, než manželovi zřídili účet a po podepsání nutných formulářů ihned obdržel čínskou platební kartu. Je nutno 3x zadat pin pro to, aby karta začala fungovat. Po podepsání dalších třech dokumentů vám u pultu u vchodu do banky nahrají do telefonu internetovou aplikaci, zadáte hesla a vše by vám mělo začít fungovat. To vše by celkem šlo. Zapeklitějším úkolem bylo ale uložení hotovosti v eurech na účet. Na v pořadí již čtvrté přepážce bylo nutné vyplnit a podepsat další formulář a odevzdat eura v hotovosti. Poté jdete s čínskou zaměstnankyní banky k bankomatům, za které je zodpovědná, a za její asistence v bankomatu virtuálně proměníte eura v yuany. Máte uloženo. Proces dokončen. Uložili jsme eura, která jsme s sebou přivezli v hotovosti a připadalo nám, že částka není malá. Během pár dní se ale celkem rychle rozkutálela. Život zde není nejlevnější.
Vyzkoušeli jsme také převod peněz z českého účtu a čekali, až nám peníze z Evropy dorazí. Po třech dnech nám již bylo divné, že na účtu stále nic nepřistálo a pak jsme se dozvěděli, že peníze na účet nepřijdou. Přijde jen hláška (v čínštině), abyste se dostavili do banky a tam musíte podepsat prohlášení, že peníze, které jste ze svého účtu převedli patří skutečně vám, teprve poté vám je banka připíše na zdejší účet. Budeme tedy muset zorganizovat další výpravu do banky s naším agentem Samem. Zároveň jsme zvědaví, jaké budou bankovní poplatky. Údajně je takový převod zpoplatněn/zdaněn vysokou částkou. Tři sta korun si za převod vezme česká banka a čínská? Ještě nevíme. Jak jinak ale získat finance, když první výplata v yuanech přijde na účet až na konci října…? Lepší způsob prý je použít bankomat, českou kartou vybrat hotovost a tuto hotovost opět vrátit do bankomatu a proměnit je tak v yuany. No logické, ne?
Úřední záležitosti byly pro první den vyřízeny, pokračování mělo být až následující den v sobotu, kdy nás čekalo hledání stálého bydlení, a tak jsme si jen tak vychutnávali hezký páteční večer. Dali jsme si v Laowai vynikající večeři po tolika dnech nuceného půstu, poslouchali živou hudbu odvedle z restaurace, vše na pohodu a prostě si jen tak užívali toho, že jsme mohli jít tam, kam jsme chtěli. Pocit svobody si člověk normálně nijak neuvědomuje, bylo to asi poprvé, kdy jsem vůbec takový pocit zažila.
Laowai street v Šanghaji je mezi Evropany, kteří sem třeba služebně pravidelně jezdívají, známá a oblíbená. Přezdívá se jí „žrací ulička“ a najdete zde různé druhy restaurací – čínské, řecké, indické, italské…jste zde, co se jídla týče, blíže domovu. Vybrali jsme Shanghai Brewhouse (pivovar) a našim dětem se brzy dělaly boule za ušima, byla to radost pohledět.
Byla to asi nejdražší večeře, jakou jsme si kdy dali, ale stálo to za to a prý jsme si ji zasloužili ? Zítra vyrazíme hledat bydlení...
