Hurá na svobodu...
Propuštění z karantény
Dočkali jsme se a čtrnáct černých dní bylo za námi. Všechny testy (celého letadla) byly negativní a poznali jsme to prakticky okamžitě. Všichni „věznitelé“ sundali své skafandry a začali nosit jen roušky. Nic jiného se nezměnilo, každý ale počítal poslední minuty. Pokoj jsme přes negativní výsledky testů nesměli opustit až do přesně stanoveného času. V deset třicet se otevřely dveře a vstoupila Číňanka s překladačem, který nám anglicky sdělil: „Teď můžete jít.“ Nastalo velké „vítání“ po čtrnácti dnech, kdy se rodiny mohly opět sejít a také pořádné mazlení s dětmi, které byly rozděleny do různých pokojů…..Kubík na mě skočil a řádně jsme se pomuchlovali.
Jak rádi jsme opouštěli pokoj, který už po čtrnácti dnech opravdu čistý nebyl….Popadli jsme připravené kufry a hurá na svobodu. Hotelové přízemí bylo již plné kufrů i lidí, ale z hotelu se vypouštěli lidé po malinkých skupinách, vlastně rodinách nebo jednotlivcích. Každý si nesl lísteček s číslem svého pokoje a jménem, aby si nás mohli odškrtnout v seznamech a nikdo nezůstal v hotelu. I když si myslím, že by tam nikdo dobrovolně zůstat nechtěl. Kuřáci využívali nabyté svobody a já si tak říkala, jak to přežili, když pokoje byly přísně nekuřácké a vybavené detektory kouře….Před hotelem stály autobusy, které se měly rozjet na tři různá místa. Ten náš na letiště v Tijanjinu. Bylo jedenáct dopoledne a my věděli, že naše letadlo letí až v pět hodin odpoledne. Čas nás tedy netížil. Pokoušeli jsme se v posledním týdnu let předsunout na jednu hodinu odpoledne, ale to se nám nezdařilo. Po asi desatero počítání lidí dvěma Číňany v autobusu jsme se rozjeli k letišti. Cesta byla podstatně pozitivnější než ta do hotelové karantény. Všichni si po cestě sdělovali dojmy a zážitky, takže jsme se například dozvěděli i to, že někdo našel ve svém jídle šnečka, jiný červa… ? Lepší bylo jídlo moc nezkoumat….
Autobus nás vysadil před letištěm a my mohli jít, kam jsme chtěli. Řeknu vám, to je pocit, jaký si nikdo z nás běžně neuvědomuje. Ale hlídaní jsme být nepřestali. Minimálně z pohledu zdravotního. Život kolem nás začal fungovat na základě tzv. „medical code“ – zdravotního zeleného kódu, který jste získali, jak jinak než, ve wechatu. Vyplníte spousty kolonek a zadáte spousty údajů (o tom budu později ještě psát) a systém Vám vygeneruje kód, který z mnoha zdrojů zjistí, zda jste se v nejbližších dnech nesetkali z nějakou nakaženou osobou. Díky neustálé evidenci a registraci kamkoli přijdete a cokoli děláte, včetně užívání telefonu, placení…jste vlastně neustále sledováni. Tomu se říká to pravé trasování. Během chvíle jsou zde schopni identifikovat kohokoli, kdo by mohl představovat zdravotní riziko pro ostatní… Bez tohoto kódu v současné době prakticky nemůžete fungovat. Nepustí vás do obchodu, děti nepustí do školy, nenajíte se v restauraci….Jak jsme tak s manželem uvažovali – podchycení takovéto covidové situace vyžaduje dva různé způsoby chování. Buď naprostou kázeň obyvatel nebo naprosté „odnětí svobod“ a trasování tímto způsobem, který by se ale vůbec neslučoval s naší GDPR mánií.
U vchodu do letištní haly vás na tento způsob využívání zdravotního kódu upozorní plakát a pak ho již vyžadují všude, kam jdete. My jsme bohužel tento kód získat nemohli, protože je vázaný na nutné používání čínského telefonního čísla, které jsme zřízené neměli. Museli jsme se tedy všude prokazovat certifikátem o prodělané 14denní karanténě, který jsme dostali před opuštěním hotelu. Všude naštěstí zafungoval. Razítko s červenou hvězdou má zázračnou moc.
U vchodu do letištní haly byla fronta z důvodu měření teplot, ale postupovali jsme celkem rychle. Všichni museli mít samozřejmě roušky. Šli jsme si vyzvednout letenky a nebyly jsme ušetřeni opětovného vyplňování dalších a dalších formulářů a prohlášení (health declaration). Je to úplná zdejší choroba. Zde na přepážce nebyl ani náš certifikát dostačující, paní zvedla telefon a zjišťovala si, zda je tento způsob oficiální, či nikoli. Nakonec se nám podařilo odbavit zavazadla a obdrželi jsme business letenky se salónkem, za což jsme byli rádi, bylo před námi ještě dalších pět hodin čekání.
Jako první při vstupu do haly uviděly naše děti v dálce McDonald a bylo jasné, kam naše další kroky povedou. Kolem dokola McDonaldu byly nataženy pásky, aby každý věděl, kde se smí sedět, a kde ne. U každého stolečku mohla sedět pouze jedna osoba a stolečky byly od sebe rozmístěny tak, aby byly dodrženy nutné odstupy. U samotného vchodu stál stoleček, u kterého se kontroloval zdravotní kód. V tu chvíli jsme si řekli: „No my se asi nenajíme“. Ale nakonec nám uznali naše certifikáty a pustili nás dovnitř. Děti se nadlábly a první potřeba tak byla uspokojena. Mohli jsme jít k pasové kontrole.
Jak jsme tak přicházeli k našemu vchodu pasové kontroly, už z dálky jsme si říkali, proč svítí na té tabuli vedle vchodu mé jméno? Fotit zde bylo zakázáno, ale bylo to hezké, mé jméno a osm dalších čínských jmen napsaných čínskými znaky……A brzy jsme to zjistili. Něco se celníkům nelíbilo při kontrole kufrů. Byla jsem tedy vyzvána, abych šla na kontrolu zavazadel. Řeknu vám, že to není příjemný pocit pochodovat s tím bezpečákem a nevědět, o co se vlastně jedná, protože se anglicky s nikým nedomluvíte…..Nakonec to byly opět mé velkokapacitní baterky do foťáku, které jsme při tom přebalování kufrů v karanténě zapomněli na dně jednoho z nich, a se kterými jsme měli problém již při posledním letu do Šanghaje. Jelikož byly zabaleny v kufru manžela, musela jsem překopat celý jeho kufr, abych našla to, o co jim šlo. Baterky jsem vzala jen tak do ruky a pospíchala k pasové kontrole a dále k odbavení, protože jsem věděla, že máme tolik věcí (počítačů, tabletů, elektroniky…..), které musel beze mne Petr stihnout vybalit a znovu zabalit, že tam bude dlouho se vším zápasit. Zastihla jsem je ještě při kontrole. V rámu pípali plošně všichni a všichni tedy museli na další kontrolu detektorem. Zabavili nám naštěstí pouze dezinfekci na ruce s tím, že se jedná o hořlavinu, což nám hned i názorně na místě předvedli – zapálili ji zapalovačem. Byli jsme tedy dostatečně prověřeni.
Chvíli jsme se procházeli a využívali možnosti se hýbat…. krámky v bezcelním prostoru byly sice otevřené, ale všude bylo u vchodu nutné prokazovat se zdravotním kódem, který jsme neměli a nechtělo se nám stále vytahovat papírové certifikáty, takže jsme posléze vyhledali náš business salónek, který ale praskal ve švech, a proto nás poslali o patro níž, kde jsme se již pohodlně usadili. Byly asi tři hodiny do odletu.
Děti si užívali společného počítačového hraní, když se dva týdny neviděly a my jsme si také měli co povídat. Občerstvení prakticky žádné nebylo, pouze pití, káva a instantní nudle, doba covidová zasáhla i business salónky. Ale mohli jsme v pohodlí čekat. Za nějakou dobu jsme za to pohodlí byli vděční, protože asi hodinu před odletem začalo na světelné tabuli svítit upozornění, že náš let je zpožděn. A toto zpoždění se bohužel protáhlo na čtyři hodiny. Místo v pět hodin odpoledne jsme nakonec odlétali v devět večer. Bylo nám tedy jasné, že do hotelu dorazíme až po půlnoci. Venku pršelo, počasí se horšilo a protáhnul se i let, myslíme si, že jsme i nějakou dobu kroužili nad Šanghají, než jsme mohli přistát na letišti.
Děti už byly unavené a bylo štěstí, že jsme měli business, protože jsme na rozdíl od ostatních cestujících dostali v letadle večeři a nemuseli si tak dělat starost o to, co si dáme k večeři, když do hotelu dorazíme tak pozdě.
Na letišti bylo odbavení velice rychlé, jen jsme si vyzvedli kufry a bez dalších kontrol, ať už pasů či čehokoli jiného, jsme mohli opustit letištní prostor. Čekala na nás dvě auta a dva řidiči, přeci jen s námi letělo pět velkých a čtyři malé příruční kufry. Po menších manévrech s nakládáním jsme byli na cestě do „hotelu“. Přivítání bylo milé….
Bydlet jsme měli po dobu, než seženeme nějaké vlastní stálé bydlení, v apartmánovém typu ubytování s názvem Somerset Gubei appartements. Což jsou tři 21 poschodí vysoké budovy, které nabízí byty s kompletním vybavením. Bydlíme v šestnáctém poschodí a výhled tu je „pěkný“.
K dispozici máte zařízenou kuchyň, obývací pokoj, ložnice a koupelny s veškerým příslušenstvím. Jde o servisovaný typ ubytování, dvakrát týdně tu probíhá úklid, je možná případná údržba….i když asi trošku v uvozovkách ? Naši kamarádi, spolucestující a spolubydlící z vedlejší budovy, kteří mají malou osmiměsíční holčičku potřebovali posunout patro dětské postýlky, kterou si na pokoj vyžádali a poprosili tedy o údržbáře, který by jim pomohl, protože neměli nářadí. Dostavil se pan údržbář s naditou brašnou a jal se problém řešit. Během toho, co si „problém“ dlouze prohlížel, fotil a kamsi telefonoval, si náš kamarád z jeho brašny vypůjčil příslušný imbusový klíč a patro postýlky si posunul sám – tak asi takto tu funguje údržba a mnoho dalších věcí ?
V našem prozatímním bytě by tedy mohla rovnou bydlet rodina a nic by jí tu asi nescházelo. Co ale zatím postrádám všude, je kvalitní internetové připojení. To nám tu prostě nějak nefunguje a je to dost komplikované. Internet je dnes potřeba prakticky ke všemu. První den jsem nebyla schopná zavolat domů a dát vědět, že jsme v pořádku dorazili do cíle. Dnes mi funguje na pc, ale na telefonu ne. Stále bojujeme a mám takovou obavu, že to bude nějaký problém s místní sítí, který se nám nepodaří vyřešit….
Z letiště jsme tedy dorazili v jednu hodinu v noci a nastaly zmatky, kde vlastně, ve které z budov, bydlíme my – naši řidiči zajeli do podzemní garáže a běhali sem a tam, z jednoho konce na druhý a zjišťovali, až nakonec Petr došel pro ostrahu a zmatky zdárně vyřešil. Je to tu tak trochu všude, kam se hnete, vše se řídí příslovím „Do it yourself“, pokud chceš, aby to fungovalo, všichni jsou tu zmatení jak berušky.
Do postelí jsme uléhali v půl druhé v noci. Následující den měl být plný výzev – zařídit čínské telefonní číslo, což mi přijde asi něco jako naše rodné číslo, bez toho ani ránu a pak také bankovní účet spojený s telefonem, abychom si mohli koupit nějaké potraviny a pár triček na překlenutí doby, než dorazí naše letecká zásilka s prvními věcmi….. Bylo třeba se na to pořádně vyspat….
