Jaké to je být vězněm...
Dva týdny karantény
Dnes jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak hotel zvenčí vypadá. Zkoušela jsem ho najít na netu, ale žádná z fotek mi nepřipomínala to, co jsme při příjezdu viděli. Tak snad se podívám, až nás pustí z „vězení“….
Uplynul den a náhodou již vím…do ruky jsem dnes vzala hotelovou tužku ze stolu a na ní nápis: „Haihe Wenhua hotel“ – takže jsme nakonec úplně někde jinde, než jsme měli být. Už mne to asi nepřekvapuje.
Vztek a stres z prvního týdne již tak nějak polevil nebo odešel, člověk si asi časem zvykne i na vězení a svým způsobem i na vězeňskou stravu.
Ale začátek jednoduchý nebyl. Zabouchnou se za vámi dveře a to, co máte k dispozici vám musí stačit po dva týdny. Nic z pokoje ani do pokoje nesmí. Z bezpečnostního hlediska nesmíte např. dostat ani hrneček, o který lidé prosili nebo obyčejný plastový nůž. Dostáváme jen hůlky, vidličku a lžičku. Myslím, že jsou pro nás z bezpečnostního hlediska nebezpečnější hůlky než plastový nůž….
K dispozici (od hotelu) jsme měli osušku a ručník, mýdlo, šampon, toaletní papíry, tři balíky vod po 500 ml (příděl litr a půl na den a osobu, voda z vodovodu není v Číně pitná), nějaký pytlíkový čaj, několik pytlíčků kávy 2v1, pár odpadkových pytlů, dezinfekční prostředek, jeden hadřík, tím jsme si měli utírat stůl, podlahu i záchod. Štětka k záchodu nikde, takže asi rukou. Žádný vysavač, smeták, mop, lopatka nebo smetáček, vydržte 14 dnů.
Bojujeme s karanténou – temnou stránkou lidstva …ač marně…
Na jakýkoli dotaz či prosbu obdržíte odpověď „sorry“, jste v karanténě a žádný předmět nesmí ven, ani dovnitř. Včetně ručníků, ty vám také musí vydržet na dva týdny, nový nedostanete, máte si ho případně přeprat mýdlem. Hotel nové nemá. Smůlu měla i rodina, kterým ručník úplně chyběl. Asi si ho půjčují.
Na pití jsme dostali papírové kelímky, jaké dostanete u stánku na koupališti, asi deset na dva týdny. Uvařila jsem si kafčo a kelímek tekl spodem, přelila jsem do druhého a tekl i ten, tak jsem si nůžkami ustřihla pet lahev od pití z letiště a vyrobila si tak věrný šálek na kávu. Je to pravý požitek z rozpustné kávy s mlékem ze sušeného prášku. Emička má svůj na ovocný čaj z domova.
Pokud moc pijete a nestačí vám voda, kterou si mimo jiné musíte omývat i ovoce a čistit zuby, tak si další můžete koupit. Vlastně to je pro hotel výhodný business. V době, kdy schází turisté naplní hotely karanténíky a vydělávají.Dva pokoje za dva týdny karantény plus jídlo nás vyjdou v přepočtu na padesát tisíc.
Jídlo nám nosí třikrát denně. Je čínské a prakticky pokaždé již studené. Než ho v kuchyni nandají do plastových misek, zabalí, roztřídí a rozvozí, tak je již vychladlé. Byly tu nějaké stížnosti a pokusy, aby nám jídlo nosili teplé, ale dopadlo to tak, že dotyčný obdržel telefonní číslo, ať si na něj zavolá, „když chce bojovat“. Dá se říct, že snídaně, oběd i večeře jsou stejné. Jídlo je většinou dost mastné a hodně kořeněné, často i pálivé. Převážnou většinu porce tvoří zelenina (batáty, dýně, saláty, cuketa…), maso je většinou sójové nebo namíchané se sójovým. Ke každému chodu zpočátku nosili vodovou polévku, na jistý způsob, to znamená, že pokaždé v ní plavalo něco – rajčata, okurky nebo kousky sojového masa. Vždy dostaneme rýži a nějaký knedlík, který mají místo pečiva. K tomu nějaký jogurt, občas malý džusík, dvakrát malinká cola. Na polévku hodně lidí nadávalo, tak ta již v druhém týdnu nebývá. Třikrát jsme dostali plátek toastového chleba, jednou malinkou vaničku marmelády. Občas je u snídaně uvařené vajíčko nebo mléko, zpočátku živočišné posléze sójové. Salám se moc jíst nedá, bývá sladký. Nudle jsou vzácné a celkem dobré. Děti občas prosí: „Alespoň kousek chleba s máslem, něco slaného, třeba sýr…“ Je to hrozné, když vás vaše dítě prosí a vy nemůžete jít a něco mu obstarat…
Ještěže máme záchranné potraviny z domova, děti často přežívají na cereáliích v sušeném mléce, či kelímcích od Vitany, které se zalijí horkou vodou. Máme k dispozici pouze rychlovarnou konvici.
Jo, na tuhle mňamku k snídani nesmím zapomenout. Ta vyhrála TOP cenu. Vypadalo to při prázdném žaludku hrůzostrašně a smrdělo to tak příšerně, že jsme to víko ihned zaklaply a oželely celou snídani.
Jinak jsme stále „sledováni“. Každé dopoledne a každé odpoledne musíme hlásit na svém osobním hotelovém wechatu teplotu. Nenahlásíte-li, obdržíte upozornění. Přes aplikaci wechat se tu dorozumívají všichni. Každý má svůj osobní s číslem hotelového pokoje, poté je i společný, kam píšou všichni svá přání a své stížnosti, takže můžete sledovat, kdo má jaký problém. Občas je to zajímavé čtení. Někdy se i zasmějete. Třeba když vyráží parta („medical team“) zakuklenců do pokoje lovit ještěrku. Výhodou wechatu je možnost překladu z angličtiny do čínštiny a naopak. Pouze podržíte prst na přijaté zprávě a je vám nabídnuta možnost překladu. Občas tak dochází sice k nejasnostem, žádný automatický překlad není přesný, ale pomůcka to je dobrá. Už jsem pochopila, že angličtina, kterou použijete musí být úplně jednoduchá a okrouhaná. Slova musíte poskládat vedle sebe, moc věty nerozvíjet a nepoužívat různé časy, pak se vlastně přeložený text přiblíží systému čínské věty, kde jsou slova poskládána vedle sebe bez skloňování a časování. Čím jednodušší větu vyplodíte, tím větší je šance, že vám Číňan po přeložení překladačem porozumí. Trochu smutné je, že se nedokáže domluvit ani můj manžel se svými personalisty ve firmě, kteří prostě ani po několika pokusech jeho mail vůbec nepochopili…
Týden se tu samozřejmě vleče mnohem víc, než máte-li možnost běhat venku. Venku svítí sluníčko, je teplo, ale vy můžete jen koukat z okna. Vlastně můžete si ho otevřít asi tak na pět centimetrů, ale ruku neprotáhnete.
Emička nám hned první den vězení vyrobila kalendář, abychom každý den ráno zahodily do koše jeden den, který si už nechceme pamatovat.
Čas krátíme čtením, učením se angličtiny, což se nám bude hodit, procvičováním a opakováním minulého ročníku, Kubíček nově trénuje čtení a také logopedii, ale také fyzickým cvičením.
Začala nám online výuka britské školy. O tom asi v jiném příspěvku, ale nebude to jednoduché. Momentálně máme špatné připojení, videa se zadrhávají, občas se nám přenos přeruší a děti nerozumí ani slovo. Nedivím se, i já jsem nad zadáním úkolu strávila dvacet minut, než jsem si našla všechna slovíčka. Pro zajímavost jeden slide přidávám, děti měly kreslit postavu dle zadání:
Televize je jen čínská, plus jeden program v angličtině CNN. Sice jsme pořešili dopředu stream, ale kvůli pomalému připojení stále stávkuje. Kluci staví nové lego na ovládání, Emička maluje….Já jsem si přivezla ještě přes sto fotek na retuše a také pro vás píši tento blog. Stále je co dělat, zatím se nenudíme, jen nám schází čerstvý vzduch.
Co se týče počítače, to byl velký oříšek a museli jsme být velcí hackři, abychom se tu připojili na net. Počítač máme v každé místnosti, ale připojení je omezené, na některé stránky se nedostanete vůbec (FB, Instagram – nemyslitelné). Je třeba obstarat vpnku, což jsme udělali již doma (vše odzkoušeno, všechno doma zprovozněno), ale když vám pak nešlape a k vyřešení čehokoli je dnes potřeba připojení, které nemáte, je to velká výzva. Trvalo nám to dva dny, ale zadařilo se. Sice je to nestabilní, často to padá, ale domluvíme se se světem. Jak moc světem vládne internet.
Ale Google je jako chameleon, ten se přizpůsobí novému prostředí okamžitě.
Na stole nám stojí telefon a povídáme si v průběhu dne na wechatu mnoho hodin. Takto komunikujeme spolu i se světem.
Samozřejmě se těšíme na to, až se otevřou dveře a pustí nás ven, ale ani to nebude bez komplikací. Dnes jsme se dozvěděli, že věci, které měly letět za námi, a které jsme měli dostat do dvou/tří dnů po propuštění z karantény, sice přiletí, ale jejich proclení bude trvat dva týdny. Na to nás nikdo neupozornil. Budeme mít pouze věci, které máme v karanténě – spodní prádlo, ponožky, pyžamo, pár triček, tepláky a věci, ve kterých jsme přiletěli. Brali jsme do karantény jen nejnutnější věci, věci, kterými zabavíme děti a také nějaké suché jídlo, kdyby bylo nejhůř. Nevím, v čem půjde manžel v pondělí do práce, asi se bude představovat novým kolegům v tričku Starwars. Nemáme zřízený čínský účet, nemáme čínské peníze a české karty zde nefungují. Převod peněz z Čech trvá po zřízení účtu tři dny. Budeme mít bydlení, ale také prázdnou ledničku. Auto nemáme, řidičák bude manžel dělat až na konci září. Český řidičský průkaz v Číně neplatí, ale udělat si ho můžete až po měsíci pobytu v Číně. Bydlet prozatím, do té doby, než najdeme bydlení stálé, budeme v apartmánech půl hodiny cesty autem od školy dětí, bez auta výzva. Sečteno a podtrženo? …
Držte nám palce, za týden vám napíšu, jak jsme to zvládli a jaké jsou konečně pocity ne z karantény, ale z určité svobody v Číně. Na rozloučenou jsme samozřejmě museli podstoupit další, v pořadí již pátý covid test výtěrem z krku. Víc prověření již asi nemůžeme být. Moc mě dnes na FB pobavil výrok pana docenta Pirka:“ Když budeme preventivně nosit na podzim roušky, tak bych navrhoval všem seniorům dát nohy do sádry, protože bude náledí.“ Kdyby to tak viděl tady. Jak se přístup různí, Češi bez roušek a Číňani ve skafandru…
