Čínské přivítání...
Let do Šanghaje a nástup do karantény
Dopoledne check in a odevzdání kufrů, poslední oběd v Evropě a pak už nástup do letadla. Ve čtyři hodiny se s námi vzneslo letadlo do vzduchu.
Před námi byl skoro devítihodinový let v economy třídě. Opět bylo nutné mít celý let nasazenou roušku, ale byli jsme rádi, že nikdo nevyžadoval gumové rukavice, jak bylo avizováno. Dokonce hodně lidí nemělo speciální typ roušky, která byla v pokynech k letu. Roušku jsme si mohli sejmout vždy, když bylo servírováno jídlo, a když jsme se chtěli napít. Moc pohodlí nebylo, některé sedačky se nedaly ani sklopit, ale letadlo bylo plné, nebylo tedy možné změnit místo. Předchozí chartrové lety prý nebyly tak naplněné a bylo možné využít sedaček k uložení dětí ke spánku. To se nám bohužel nepoštěstilo. Co mě trápilo, byla chladná klimatizace, která funěla celkem dost, výdech nešel nijak korigovat či směrovat a měla jsem strach, že budou děti za tolik hodin letu nastydlé. Jak by po příletu koukali na nastydlé děti ani nechci přemýšlet…Přikryli jsme je dekami, které byly v letadle k dispozici. Nakonec jsem to byla já, kdo si do Číny přivezl pěknou rýmu.
Let probíhal v klidu, letěli jsme přes noc, sem tam jsme pospávali, dětem se moc nechtělo, ale když už pak usnuly, rozsvítilo se letadlo a nastalo měření a zapisování teplot a dohadování cestujících okolo, že to není možné, jaké hodnoty teploměry posádky naměřily, každý měl totiž strach mít zapsanou vyšší teplotu ve svých papírech…což jsme absolvovali dvakrát v průběhu letu.
Po přistání jsme museli zůstat na svých místech a vyčkávat. Do letadla se nahrnuly týmy bílých od hlavy po paty zakuklených postav, kterým byly vidět jen oči (tak, jak to znáte z amerických filmů, kde v laboratořích s nejvyšší biologickou ochranou pracují zaměstnanci výzkumu a lepícími páskami si přepásávají i přechody mezi rukavicí a rukávem – podotýkám, že letadlo bylo plné lidí, kteří měli čerstvě za sebou odběry a testy), procházely letadlo a dle čísel sedadel vybíraly některé cestující. Ti si měli vzít svá zavazadla a odcházet s nimi. Nikdo nám nic nevysvětlil. Nikdo nevěděl, co se vlastně děje a proč mají odcházet tito lidé. Poté jsme měli postupně vycházet dle vyvolávaných čísel řad v letadle.
Pobrali jsme zavazadla a koridorem zakuklenců jsme odcházeli od letadla. Ani krok stranou. Řadili nás do dlouhé fronty a každý jednotlivec měl projít úsekem, kde byla nainstalována kamera snímající teplotu každého z nás. Ta byla zapsána na papír, který jsme dostali do ruky a pokračovali dál ke spoustě stolečků, které byly očíslovány a byli jsme posazeni tam, kde zrovna bylo místo. U každého ze stolků seděli dvě zakuklené postavy a vypisovaly se různé formuláře včetně odpovědí na dotazy, zda jsme neměli covid, nesetkali se s osobou, která byla pozitivní na covid, neúčastnili se velkých akcí, nenavštívili nemocnici….otázky, které jsme v posledním týdnu vyplňovali už nevím kolikrát…Postoupili jsme k dalšímu stolečku, kde jsme ukázali, že máme vyplněno (aby neproklouzla ani myš) a byli vpuštěni do sekce testů. Zde nás opět čekal další test na covid – výtěry z krku a nosu - počtvrté. Následovalo další vyplňování jiných lístečků a pasová kontrola, kde to brali opravdu důkladně, a kde jsme si postáli.
Dostali jsme se do veliké haly, na jejíž začátku jsme obdrželi čísla a podle těchto čísel nás vyvolávali a řadili do autobusů. Nastoupili jsme do autobusu, ten nás popovezl pár desítek metrů, vystoupili jsme a naložili si do svého autobusu kufry, které byly vyloženy na ploše letiště. Většina cestujících byli Němci, a byli mezi nimi i tací, kteří měli s rodinou dohromady osmnáct kufrů, byli jsme tedy řádně naloženi.
Všechny autobusy jeden za druhým, každý se svým zakukleným řidičem a pomocníkem, se daly do pohybu a vyrazili jsme směr město Tijanjin. Ubytováni jsme měli být v jistém čínském kongresovém hotelu (Tianjin China national convention Center) a byli jsme upozorněni již předem, že je třeba čekat jiný standard ubytování. Brzy jsme měli zjistit, v čem se tento jiný standard liší od hotelu mezinárodního.
Cesta trvala přibližně hodinu, všichni byli tak unavení (hlavně děti) dlouhým cestováním a čekáním, že všem padaly hlavy a všichni tu hodinu pospávali, dokud autobusy nedorazily k hotelu. Celý štrůdl autobusů zastavil před hotelem a začalo odbavování. Když jsme zjistili, že odbavení jednoho autobusu trvá dvacet až třicet minut, už se nám chtělo brečet. Potřebovali jsme na toaletu, byli jsme hladoví, žízniví, a tak unavení, že už to bylo až k pláči. O vzteku ani nemluvím. Autobusy stály, dveře byly zavřené, řidič a pomocník si vylezli ven a nás tam nechali sedět. Nemluvím o rodinách s maličkými dětmi a miminky.
Když na nás došla řada, měli jsme totiž štěstí, byli jsme již asi třetí nebo čtvrtý autobus, vynesli jsme svá zavazadla a teď to bylo najednou tak rychlé, že jsme se nestihli ani rozloučit. Stěží jsme stihli roztřídit své kufry, které jsme již z domova měli zabalené na „dámské a pánské“, protože nás čekalo rozdělení do pokojů a vládní nařízení znělo, na pokoji smí být pouze jeden dospělý člověk, rodina nesmí být ubytována společně. Já s dcerou a manžel se synem. Každé dvojice se ujali dva/tři zakuklenci a odváželi nás výtahem do patra. Na chodbě před pokoji jsem rozrazila kordón a šla se rozloučit s manželem a synem. Pak už za námi zapadly dvoje dveře a na čtrnáct dnů nás rozdělila zeď. Ano, jsme odděleni zdí, občas zaslechneme hlas ve vedlejším pokoji, ale nebýt moderní doby a telefonů, neviděli bychom se dva týdny. Nastala doba karantény…
Jediný kontakt s okolním světem - příděl čínské stravy 3x denně... Jaké? Dočtete se v dalším článku.
Následující fotografie nejsou z mých zdrojů (je to sbírka mých "spoluvězňů"), ale dokonale vystihují atmosféru a průběh našeho příletu.
Projít kolem kamery snímající teplotu a ke stolečkům do fronty.
S policejním doprovodem a houkačkami do hotelu.
