Co vše potřebujete pro cestu a stěhování do Číny?
Prvotní myšlenka
Jak vlastně začít? Myšlenky a vzpomínky na posledních několik měsíců se honí hlavou. Jak je uspořádat a vytvořit z nich první kapitolu našeho deníčku, který musí začít jak jinak než přípravami na takovou velikou životní změnu, na tak dalekou cestu a vlastně takovou jednu novou etapu našeho života…
Nejprve tu je jen ta myšlenka, se kterou přišel manžel poprvé již před Vánocemi. „Vypadá to, že nás tentokrát již nemine pracovní výjezd do zahraničí.“ Kdo zná, ten ví – když je manažerský Škoda semafor červený…. Několikrát se toto téma již u nás doma objevilo, ale jen tak prosvištělo kolem nás a bylo, z různých důvodů zase pryč…Tentokrát se ale po Vánocích vrátilo zpět. „Kéž by to tak bylo Německo“, říkali jsme si. Pro mě, která němčinu studovala na vysoké, by to byla příležitost zdokonalit řeč, je to prakticky „za bukem“ a domů bychom se mohli podívat, kdy by se nám chtělo… Ale Německo to nebylo, přišlo jiné téma, téma Čína…
Baf…
A nastalo velké prvotní přemýšlení, přijmout, odmítnout, ano, ne, ale….Pro Petra, mého manžela, to bylo jednoznačně téma, které ho jistě lákalo a zároveň nabídka, jaká se asi ani většinou z profesního hlediska neodmítá….
Pro mne by odjezd znamenal minimálně přerušení či narušení hezky a úspěšně se rozvíjejícího podnikání, uzavření fotoateliéru a pravděpodobně ztrátu některých již stálých zákazníků….což člověka zamrzí, dělá-li svou práci několik let s láskou a plným nasazením….
Ale nejde jen o mne, o manžela, ale především o naše dvě děti – Emičku (9) a Kubíka (7)…ty tato změna zasáhne nejvíce. Kubík ještě neumí číst a psát, vzhledem k odkladu školní docházky o rok. A oba neumí anglicky…
Prvotní reakce Emičky byla jasná: „Já nikam nejedu. Nechci přijít o kamarády, o florbal…“. Vysvětlujete, vyprávíte, bájíte…“tak já to tedy zkusím, ale ještě mi vyprávějte, jaké to v té Číně bude…“.
Od posledního a nejmenšího člena naší rodiny, který má ale také svůj volební hlas, obdržíte také jasnou odpověď: „Já nikam nejedu!“….
Rodinná rada zasedala hodně dlouho, dlouho se povídalo a debatovalo. Poté padlo konečné rozhodnutí: „Pojedeme“. Je únor a odjíždíme v červenci.
Shánění potřebných dokumentů a balení
A začal neskutečný, neuvěřitelný kolotoč shánění různých dokumentů, dokladů, potvrzení…., který vlastně neskončil dodnes, a to první řádky již píši z hotelového pokoje v Číně. Nebudu vypisovat, co vše potřebujete pro získání víza a pracovního povolení v Číně, to si asi zjistí každý, koho se to týká, na netu sám, ale pro zajímavost zmíním rodný a oddací list. K žádosti o vízum musíte doložit i tyto dva doklady, ale nestačí jen kopie nebo notářsky ověřené kopie, musíte mít doklady tzv. superlegalizované, což obnáší vystavení druhého originálu v místě, kde jste se narodili, nebo kde jste byli oddáni. Následně musí být tyto ještě potvrzeny jejich příslušným nadřízeným úřadem. Jelikož jsme se brali v Českém Krumlově, museli jsme si udělat jednodenní výlet do jihočeského Krumlova a následně na nadřízený úřad krumlovské matriky, do Českých Budějovic. Druhý celodenní výlet pak následoval na matriku do Jičína a následně k jejímu nadřízenému úřadu v Hradci Králové, jelikož naše obě děti jsou narozené v Jičíně. Taková trošku úřední turistika. Nutné byly zdravotní prohlídky, odběry, psychologické testy…
Byl konec února, začátek března.
Když už jsme měli „kupičku“ dokladů, dokumentů, kopií a fotek pohromadě, přišla velká pohroma – pandemie koronaviru a vše bylo rázem úplně jinak. Dokladů bylo nutno doložit ještě více a původní plán jet se v červnu podívat na týden do Šanghaje na tzv. look and see pobyt, při kterém se zařizují základní věci jako bydlení, bankovní účet, telefonní číslo, škola pro děti… již byl nemyslitelný. Uzavřely se hranice, víza již vydaná pozbyla platnosti a nová se do odvolání vydávat nesměla…ambasády byly zavřené, nikdo nic nevěděl, žádný konkrétní datum nebyl znám.
Začali jsme žít tak nějak „ve vzduchoprázdnu“. Nikdo nám nic konkrétního nedokázal říct, ale situace se mohla změnit každým dnem. Buďte připraveni opustit práci, rodinu, dům…a to v případě potřeby co nejrychleji.
Začnete přemýšlet, co s sebou povezete, co zabalíte, když ani nevíte, kde budete bydlet, co budete potřebovat, jak dlouho to budete ještě používat doma, a kdy to máte již dát na hromádku, která bude cestovat…
Znají-li lidé za normální situace datum odjezdu, v klidu si objednají stěhovací firmu, která jim zabalí věci do kontejneru a ty pak putují dva měsíce po moři lodí do Číny. Máte šanci naplánovat odjezd trochu dopředu, abyste nemuseli tak dlouho čekat bez věcí na místě, to jsme ale my bohužel nevěděli….
Komerční lety ještě nelétaly a my čekali, bude-li volné místo v jednom z charterových letů organizovaných z Německa, konkrétně z Frankfurtu. Scénáře se měnily každým dnem, poletím, nepoletíme, do Německa pojedeme, nepojedeme, poletíme…
Zároveň jsme čekali na pokyn, kdy zajet do Prahy vyřizovat žádost o vizum. To v současné době vyřizuje Chinese Visa Application Service Center v Praze, které sídlí v areálu Business Park Futurama. Zde jsme strávili praktický celý den čekáním na vydání víz. Musím říct, že areál je to opravdu krásný a ráda sem dávám fotky z těchto míst.
Centrum otevřeli pouze pro pár zájemců (včetně nás), kteří měli odcestovat a to na pouhý jeden den. Nepočkáme-li si na místě, další možnost je až za týden… Ve vízovém centru nastalo dlouhé procházení všech nashromážděných dokladů, a to hned třikrát – poprvé u pultu recepce, podruhé u okénka, kde vám sejmou i otisky všech deseti prstů, a nakonec potřetí úřednicí, kterou má pán u okénka v zádech. A pak hodiny čekání. Dočkali jsme se, ač to již nevypadalo a vezli jsme si domů pasy s vízem.
Za deset dní odlétáme… Nastala panika, balení, snášení věcí na hromady, zabezpečování všeho kolem domu, loučení s rodinou a přáteli…nepopsatelné množství věcí a záležitostí. Stolu vévodil papír A4 s daty do odjezdu a věcmi, které jsou ještě nutné zařídit a obstarat. Dva týdny shonu a „nočních směn“, ve kterých naše děti jen tak „plandaly“…
Přijel velký stěhovací vůz s partou správných chlapů, kteří měli již velké zkušenosti, byli milí, ohleduplní a vše jim šlo jak po másle. Neskutečně se ten den zapotili, venku bylo pětatřicet stupňů a z chlapů jen lil pot….Věci musely být roztříděny na tři hromady – jedna na cestu po moři v kontejneru, druhá letecky 200 kg za námi (ty dostaneme až si odbydeme nucenou dvoutýdenní karanténu) a třetí přímo do hotelové karantény. Auto odjelo, teď už to opravdu vypadalo, že se stěhujeme…
Následovaly v pořadí již druhé testy na covid (první negativní výsledek jsme museli mít již před podáním žádosti o vizum) a po odevzdání negativních výsledků byl itinerář následující: brzký ranní přesun do Prahy na letiště, let do Frankfurtu, další testy na covid, nocleh na letišti a v při negativních výsledcích následující den odpoledne odlet do Číny – do vládní karantény v hotelu ve městě Tijanjin poblíž Pekingu. 1200 kilometrů od Šanghaje, kde bychom měli žít.
O tom jak těžké je loučení, kolik slz všem „ukáplo“, a co vše člověku běží hlavou ani psát nebudu…abych nebrečela znovu….Když se s vámi loučí vaše babička se slovy: “Vím, že se třeba už neuvidíme…“, co dodat…A poslední pomazlení s kočičím kamarádem je tak těžké…
O co jednodušší by to bylo v normální době, kdy sednete, je-li třeba na letadlo a jste za dva dny v Čechách. Víme ale my, kdy se nám znovu poštěstí podívat se na „návštěvu“ domů? Vánoce to asi nebudou a příští léto? Kdo ví…
Vše se dalo do pohybu…
