Tři obrovské žážitky během jednoho dne...
K Chengdu prostě neodmyslitelně patří pandy a to v jakékoli podobě a ztvárnění, což zjistíte hned, jakmile vjedete do města. Náš třetí a poslední den pobytu zde měl začít právě prohlídkou chovné Pandy velké v Chengdu.
Hory na severu a severozápadě Sichuanu jsou jejich domovem.
Čínský název tohoto "zvířátka" je v překladu složeninou "medvěd-kočka". Čína tohoto medvídka zná minimálně 3000 let, Evropa se o jeho existenci dozvěděla až na konci minulého století.
Vyrazili jsme hodně brzy ráno a tentokrát i bez hotelové snídaně, protože všechny dostupné články, blogy a diskuse nabádaly k tomu, abychom byli u vstupu hned po otevření parku. Základna otevírá po osmé hodině, kdy pandy snídají a je to také jediná příležitost vidět je v akci. Jak jsme se blížili k parku, stoupal kolem nás počet prodejců, kteří nabízeli své pandí zboží. Panda byla všude kolem nás.
Didi nás dovezl prakticky ke vstupu a my uviděli zástupy a fronty již čekajících návštěvníků, dychtících vidět pandy.
Číňané rozhodně nejsou národem trpělivě čekajících a v řadě poklidně postupujících lidí, nejsou-li cíleně organizováni. Všichni se tlačí, strkají a snaží se být všude první. Předběhnout někoho kdekoli je hlavní disciplína, kterou se snad učí i ve školách.... Kde není zábrana, turniket nebo závora, tam jsou Číňani. Zástupy tudíž umravňovalo mnoho zábran a pořadatelé pouštěli návštěvníky ke vstupní bráně po menších skupinách. Pokaždé, když byl vydán povel k postupu, jal se dav utíkat kupředu, byl to celkem komický pohled. Občas jen kroutíte hlavou. Bez organizace by vzali hlavní bránu útokem a možná by se při tom i ušlapali...
Tématicky vybaveni jsme vystáli fronty a postupovali k pokladně a hlavní bráně. Opět jsme potřebovali pasy, abychom si mohli koupit vstupenku. Možná je to dobou covidovou, kdo ví, ale registrace je nutná všude.
A byli jsme uvnitř.
Dalo by se říct, že díky své vzácnosti se panda stala národním symbolem Číny. Možná ji tato skutečnost i "zachrání život"....kéž by tomu tak bylo. Pandě velké hrozí vyhynutí. V důsledku lidské činnosti ubývá těch druhů bambusu, které jsou zdrojem její potravy. V odlehlých oblastech na hranici Sichuanu a Tibetu se stále ještě vyskytují případy, kdy je panda lovena pro maso či kožešinu. Čínská vláda ukládá v těchto případech velké tresty - za zabití pandy je mnohaleté vězení a za zabití dvou pand dokonce trest smrti. Vláda vynakládá nemalé prostředky na výzkum a její záchranu. Proto byla i zřízena (nejen) tato základna, kde jsou chovány pandy velké a také pandy červené v dá se říci přírodních podmínkách. Tato se nachází na předměstí Chengdu a patří k ní i vědecké centrum a velká knihovna zabývající se tématikou pand.
Fronta vystřídala frontu, ve keré již stály stovky lidí. Číňané s oblibou (všude, kde je to možné) nasedají do vozítek a vláčků, aby se nechali provézt parkem. My se vydali pěšky směrem k výběhům.
Byl další echtovně horký den, ale procházka tady byla potěšením. Velké procento cest bylo krytých bambusovým loubím a tudíž ve stínu.
Dorazili jsme k prvnímu výběhu a pak .... jsme uviděli naši první čínskou pandu. Musím vám říct, že to byl takový zvláštní pocit, asi jako by jste potkali medvěda v lese. Byl to jen takový kratičký okamžik a jen tady u toho prvního výběhu, ale bylo to trochu jiné, než v zoo. A je to opravdu obřík. A byly hned dvě.
A od tohoto prvního výběhu dál jste vždy na první pohled věděli, že tady jsou k vidění nějaké pandy, protože tam byl vždy shluk lidí ;-)
Právě dostaly svou snídani, u které jsou nejčilejší. V tuto dobu je prý možné sledovat jejich "kočkování", ale všechny, které jsme viděli my, se jen pomalým tempem přesunuly co nejblíže k bambusu, tam si lehly a v leže - nejčastěji na zádech - svým pomalým tempem chroupaly větvičky.
Panda je tvor známý svou leností. Bohužel jsou ale liné i na to, aby se rozmnožovaly, a tak je zde využíváno umělého oplodňování a odchovu malých pandiček. Navštívite-li park na podzim nebo v zimě, můžete vidět novorozená mláďátka ve školce.
Maximálně se podělili navzájem o bambus...
...nebo koukly kolem sebe, zvyklé na to, že je při snídani pozorují davy lidí.
Ani uvnitř nechyběly obchody, kde si návštěvníci mohli koupit předražené pandí suvenýry a plyšáky. My je koupili ve městě za třetinovou cenu.
Nejen pandy jsou v parku pro umělce inspirativním námětem...
Po snídani, která byla asi moc náročná, vyšplhají chlupáči do výšky stromů, najdou příhodnou rozsochu, do níž se vklíní nebo zavěsí a spí, a spí a spí. Přijdete-li do parku po desáté hodině, nevidíte prakticky nic.....
... než pandu červenou.
Panda červená je někdy nazývána pandou malou, ale není blízce příbuzná pandě velké. Má nádherný rudý kožíšek (pro který bývá často lovena) a je to stromová šelma. I ona je ohroženým druhem. Zajímavé je, že patří mezi nejvýše žijící zvířata na světě - vyskytuje se i výše než ve 4 000 m.n.m.
Atrakce to byla pěkná :-)
Lidí přibývalo, přestože zvířat k vidění ubývalo....a my jsme mířili směrem k východu - dnes bylo ještě mnoho věcí na programu....a tady bychom asi o moc víc neviděli.
Hra světla mezi bambusy byla nádherná...zelená, černá, zlatá...
Ještě než jsme opustili park, zašli jsme ale na jedno tématické ledové kafčo do pandí kavárny...krásná stylová kavárna s řádnou mašinou a výbornou kávou....i medvídci byli kávoví...
Pak už jsme nechali park v zádech a volali didi, aby nás odvezlo na vlakové nádraží - mířili jsme rychlovlakem do Leshanu, abychom omrkli velkého Buddhu...
Vlakové nádraží v Chengdu bych přirovnala k našemu letišti Ruzyň za necovidového času. Obří hala lemovaná obchody a restauracemi a tisíce lidí. Bezpečnostní opatření byla přísná a do haly byl vstup pouze jedním vchodem z boku budovy, takže poté, co nás taxik vysadil u jednoho z mnoha vchodů na delší straně budovy, jsme ji museli celou obejít zpět. Čůrky potu nám stékaly všude, nit na nás nebyla suchá, horko bylo neskutečné a v roušce bylo ještě hůř...Poté, co jsme prošli kontrolou a měřením teplot, jsme se ocitli v této obří hale a našli pokladny. Čekaly nás dlouhé fronty lidí, čekajících na jízdenky. Dnes už jsme zase o kousek chytřejší a víme, jak si objednat lístky online přes aplikaci, ale chybami se člověk učí celý život...tady jsme si to ještě museli vystát. Horko bylo takové, že vedle nás omdlela babička, která dlouhé čekání v něm již nezvládla. Tentokrát jsme měli štěstí na anglicky mluvící pokladní, ale smůlu v tom, že opět nebyly místenky a nás čekala hodina stání ve vlaku. Co bychom ale nezvládli, abychom viděli velkého buddhu :-)
Cestu jsme zmákli a díky stání jsme měli i poměrně hezký rozhled do krajiny, kterou jsme projížděli. Sichuan je opravdu krásně zelený. Červenozem nám připomínala okolí Dvora Králové a sem tam rozseté v krajině byly i hezké (na místní poměry luxusnější) vilky s pozemky okolo. Blížili jsme se do Leshanu. Po výstupních procedurách na nádraží, kdy nás opět museli zkontrolovat, že jsme dojeli tam, kam jsme jeli....jsme odchytili taxík a nechali se odvézt k areálu velkého Buddhy. Řidič byl pěkný střelec a jízda nebyla úplně předpisová. Na místo jsme dojeli v celkem rekordním čase a poslední úsek vedl takovými uličkami, že jsem chvíli přemýšlela, jestli nás neunesl a neskončíme u někoho na dvorku ;-) ale dojeli jsme v pořádku a vysedli jen kousek od vstupní brány, kde nás opět čekalo online kupování lístků před pokladnou a vyplňování všech pasových údajů...
Areál, ve kterém sedí na břehu řeky největší starodávná socha sedícího Buddhy na světě, je rozsáhlý. Vstupné zahrnuje i přístup k mnoha jeskyním a také do chrámů poblíž sochy.
Stoupáte po mnoha schodech, podél skal a po cestě potkáváte nejrůznější výtvory vytesané do kamene...
A když dospějete k vrcholu, ocitnete se přímo u hlavy velkého Buddhy - impozantní dojem - jak je člověk někdy nepatrný. Buddha, 1200 let starý, je vytesán do útesu nad soutokem tří řek. S pracemi započal roku 713 buddhistický mnich Haitong s cílem ochránit lodě a zklidnit smrtonosné proudy řek.
Buddha měří 71 metrů, jeho ramena jsou 28 metrů široká a každý z jeho prstů na noze je 8,5 metrů dlouhý.
Poblíž sochy najdete krásný buddhistický klášter, který si můžete detailně prohlédnout...V jedné z jeho částí právě probíhaly modlitby mnichů a zpěvy byly slyšet přes zavřené dveře až na nádvoří.
Socha velkého Buddhy upírá zrak na soutok tří řek a snad i chrání lodě na jejich cestách...
Uši Buddhy měří sedm metrů a jejich délka symbolizuje moudrost a odmítání materialismu.
Poté, co si prohlédnete Buddhovu hlavu, můžete sejít po strmém točitém schodišti dolů k jeho nohám a lépe tak vnímat jeho velikost. Pokud to je jen trochu možné, vyhněte se výletu sem o víkendech a svátcích. Fronta po točitých schodech prý může trvat i víc než dvě hodiny, kdy postupujete schod po schodu za zástupem lidí....My jsme se tohoto sestupu museli vzdát z časových důvodů, abychom stihli i naši třetí naplánovanou akci dnešního dne - večerní představení v sichuanské opeře. Lístky byly na všechny ostatní dny vyprodané, a tak nám nezbylo nic jiného, než dnešní den trochu "nahustit". Emička se nechtěla ani jednoho cíle (jak Buddhy, tak opery) vzdát, a tak jsme to prostě museli zvládnout všechno :-)
Ale vidět Buddhu za to rozhodně stálo, protože kdo ví, jak dlouhu tu ještě takto vydrží sedět... Uvnitř jeho těla se nachází skrytý odvodňovací systém, který brání usazování vody, ale jeho stáří se díky půdní erozi již začíná projevovat....
Nejkratší možnou cestou jsme od Buddhy opouštěli areál a procházeli hezká zákoutí, takže pokud budete mít trochu více času, protoulejte si celý areál i se všemi jeho jeskyněmi.
Kolem dalšího chrámu jsme sestupovali na druhou stranu areálu. Museli jsme se rozhodnout, zda se budeme do Chengdu vracet rychlovlakem, či zda si zaplatíme cestu autem. Vzhledem k časové tísni a k tomu, že mezi vlaky, které jezdí mezi Leshanem a Chengdu celý den co hodinu, byla jedna jediná dvouhodinová pauza, kdy jsme zrovna potřebovali cestovat, jsme nakonec zvolili auto. Cesta vlakem dle průvodců měla trvat hodinu (ale známe všechny procedůry, než se koupí lístek a nasedne do vlaku), cesta autem dvě. Bude to sice dražší, ale v hotelu budeme včas a stihneme si dát sprchu, abychom nešli do opery jako upocení a zaprášení cestovatelé....Rohodnutí bylo jasné, zbývala otázka, zda seženeme řidiče, který by chtěl jet dvě hodiny do Chengdu a dvě hodiny zpět domů do Leshanu. Kupodivu to byla rychlá akce a auto jsme měli za pár sekund. Myslím, že řidič ale netušil, do čeho se "pustil" a možná i brzy litoval. Bylo mi ho v závěru naší cesty až líto. Měli jsme z něj po cestě dojem, že byl poprvé ve svém životě na dálnici a jízda podle toho vypadala. Jel zpočátku devadesát, smrt v očích, a celou cestu v levém pruhu. Všechna auta ho předjížděla zprava a pokaždé, když ho někdo míjel, tak měl tendenci zpomalit. To, že budeme včas na hotelu a stihneme sprchu, jsme odpískali ve chvíli, kdy na dálnici špatně odbočil a museli jsme jet dalších dvacet minut k následujícímu sjezdu z dálnice....Jak tak čas ubíhal a nám se krátil časový prostor pro přesun, začali jsme ho popohánět a myslím, že si nesmírně oddychl, když nás vysazoval poblíž hotelu, ke kterému se blíž kvůli dopravní zácpě nedostal. Chtěl se s námi finančně vyrovnat za to, že cesta místo dvou hodin trvala tři a půl, ale to jsme prostě nemohli přijmout....nasadili jsme tempo a doběhli do hotelu....sprchu jsme oželeli, převlékli propocené oblečení a uháněli na představení, které začínalo za pár minut (naštěstí) v nedalekém parku. A proč bylo vlastně dobře, že jsme si sprchu nestihli dát, o tom se dočtete příště, v dalším blogovém příběhu, ve kterém vás vezmu za úžasným zážitkem v opeře ;-)
