ač nepříjemná...přesto životní zkušenost
I když bych si tuto kapitolu a zkušenost velmi ráda nechala ujít, patří sem mezi ostatní zážitky z pobytu v Číně. Jsem ráda, že je (doufám) to nejhorší za námi a své zážitky a zkušenosti zde vylíčím už jen třeba proto, že by se někdy někomu (ač doufám, že ne) mohly hodit a také proto, že mnohým z vás, kteří nám drželi palce a posílali spoustu krásných vzkazů, energie a myšlenek, dlužím vysvětlení, co se vlastně stalo...
Nikdy by mě nenapadlo, jaká nehoda se může našim dětem při jízdě na kole stát. Podle článku, který jsem posléze našla na internetu, je to jeden z nejčastějších úrazů dětí při pádu z kola. Řidítka se přetočí do pravého úhlu a dítě si vrazí řidítko do oblasti břicha. Náraz je tak prudký a silný (přirovnává se k úderu kopí do břicha), že často dochází k velmi hlubokému poranění slinivky. Já sama jsem musela nastudovat, kde vlastně přesně slinivka - pancreas - leží, neb jsem nevěděla - nachází se v dutině brišní mezi žaludkem a páteří.
To, že děti nosí při jízdě na kole helmu k ochraně hlavy, je běžnou věcí, ale nikdo neřeší právě tuto oblast, ač se přemýšlelo o tom, že by výrobci kol jakousi zarážkou zabránili přetočení řidítek až do jejich pravého úhlu, zatím se nic takového nestalo a riziko hrozí i nadále, břicho je nechráněno...A přitom je to oblast, kde může dojít ke komplikovanému poranění vícero orgánů, které se v této oblasti nachází.
A k takovému poranění došlo i v případě naší Emičky. Jedna malá večerní projížďka po compaundu nám nadlouho zkomplikovala život...
V našem compaundu se v rámci "větší bezpečnosti" všude na každou křižovatku ulic staví dopravní kužely a po novu i květináče, aby se rychlost provozu zmírnila a naznačil se správný směr jízdy...Jeden z těchto kuželů byl také příčinou pádu Emičky, když se snažila vyhnout srážce s ptákem, který jí přeletěl přes cestu. Snaha vyhnout se, zabrzdit a uřídit celou situaci vedla k tomu, že si při pádu přesně výše jmenovaným způsobem vrazila řidítko do břicha. Kubík jí statečně poskytnul první pomoc, protože si při pádu i vyrazila dech a pádil domů pro pomoc, protože Ema ležela a zvracela...
Při prvním pohledu na břicho byl vidět jen červený otlak plošky z konce řidítka a zranění nevypadalo tak vážně, až na zcela bílou tvář Emičky a její zvracení. Nastartovali jsme auto - volat sanitku zde je zcela zbytečné, protože znáte-li trochu místní provoz a zvyklosti, víte, že houkající sanitce zde nikdo přednost nedává a je možná lepší vzít si taxíka než volat pohotovost....a vyrazili jsme do nemocnice. Pro nás pojišťovnou nasmlouvaná United family hospital je krásná a moderní nemocnice, kde vás budou všichni hýčkat a přístup personálu a lékařů je úžasný. Emičku umístili do boxu pohotovosti na vyšetření a pozorování.
Dostala léky tišící bolest a protože byl večer, po vyšetření lékařem pospávala a odpočívala. Pokud by se stav nezhoršil, měli nás po šesti hodinách pozorování propustit domů. Manžel zatím odjel, aby se postaral o Kubíka, kterého jsme nechali doma. V dvouhodinových intervalech ji ale probouzela bolest břicha a po druhé dávce léků proti bolesti bylo nutné provést důkladnější vyšetření, odvezli ji na magnetickou rezonanci. Na všechna vyšetření jsem ji mohla doprovázet, což bylo fajn.
Vyšetření bohužel nedopadlo dobře. Volala jsem manžela, poprosili jsme naši kamarádku sousedku o dohled nad spícím Kubíkem a poté co, dorazil, jsme vyslechli verdikt lékaře. Musím říct, že nikdy v životě bychom si už nechtěli zopakovat tyto okamžiky, nikdy jsme takovou hrůzu nezažili, jako při sdělení, jaké povahy její zranění je, a co bude třeba operačně vyřešit. Padla slova jako odebrání slinivky, části střeva.....rozsah zranění nebyl zcela znám, neboť v poraněné oblasti byly tekutiny, které znemožňovaly přesné zobrazení oblasti na snímcích. Každopádně byla dle lékáře nutná operace - bylo dokonce řečeno "as soon as possible", na kterou si ale v této nemocnici netroufali a lékaři začali shánět po Šanghaji odborníka na tuto oblast. Byl domluven převoz sanitkou do dětské nemocnice Children´s hospital of Fudan University. Po půlnoci jsme byly na cestě do jiné nemocnice, kde se měla uskutečnit operace...
Popravdě jsem se při příchodu na úrazovou pohotovost trochu vylekala, prostředí nebylo srovnatelné s United hospital a říkala jsem si, kde jsme se to ocitnuli. Všude se pohybovali rodiče s "bezvládnými" tělíčky dětí různého věku, které povětšinou spaly, protože byla pokročilá noční hodina, ale pocitově to působilo tak nějak depresivně. Jak jsem posléze sjistila, je to tu běžný způsob přepravy dětí po nemocnici.
Pro vstup do budovy bylo nutné podstoupit covid testy jak výtěrem z nosní dutiny, tak z krve. Kolik formulářů jsme museli vyplnit zpětně ani spočítat nedokážu, protože každé další oddělení, kam nás poslali, chtělo vyplnit veškeré údaje znovu a "tiskopisů" (někdy v papírové formě někdy počítačově) bylo nepočítaně. Pro nás samozřejmě o to komplikovanější, že téměř vše bylo jen v čínském jazyce a pokud jsme chtěli vědět, co vyplňujeme a podepisujeme, museli jsme vše řešit s pomocí překladače. Nad ránem ve čtyři hodiny jsme vyplňování formulářů měli doslova plné zuby, nervy pracovaly a trpělivost ubývala...Ale vrátím se ještě k příjmu na ambulanci. Obrovské prostory s mnoha lůžky působily dojmem, že by pojmuly i větší množství pacientů či zraněných. Na jednom z nich ležela Emička a my nevěděli, co se bude dít. Jediný lékař a sestra, která nás doprovázela při převozu z první nemocnice mluvili trochu anglicky, ale jinak jsme si nerozuměli s nikým. Lékaři nad Emičkou postávali, ta už brečela bolestmi, ale stále se nic nedělo. My jako laici a rodiče, kterým v první nemocnici řekli, že operace musí být provedena co nejdříve, jsme byli zoufalí. Snažili jsme se zjistit, co se bude dít, zda se bude operovat, nevěděli jsme, jaký postup je správný, snažili jsme se dovolat komukoli, kdo by nám dokázal pomoci se domluvit, ale stále se nic nedělo... Poslali nás do pokladny, kde jsme museli (již potřetí - poprvé za sanitku, která nás převážela, podruhé za covid testy) zaplatit 10 tisíc yuanů jako depozit pro další ošetření, protože nemocnice s naší pojišťovnou smlouvu neměla a bylo tedy nutné vše nejprve zaplatit a posléze náklady u pojišťovny refundovat. Po dalším vyšetření tentokrát na CT nás nasměrovali na oddělení JIP a pochopili jsme, že operace se pravděpodobně aktuálně provádět nebude. Zkuste se vžít do situace, že si s nikým moc nerozumíte a jedna nemocnice vám řekne "opeace co nejdříve" a druhá "teď se operovat nebude" - kdo má pravdu? Šokovali nás tím, že nám nebude umožněno s Emou zůstat, a že ji nebudeme moci ani navštívit po dobu, kdy bude na JIP. Ema spala a my neměli, jak jí sdělit informace, ale vlastně jsme ani nevěděli, co jí říct, co bude následovat, a co jí budou dělat...Do toho neustálé vypisování dalších a dalších formulářů a podepisování souhlasů s něčím, co jsme si jen tak narychlo a nahrubo přeložili...nazvala bych to naprostým zoufalstvím a bezmocí. Věděli jsme, že až se Ema probudí, nebude vědět, kde je, kde jsme my, co s ní bude, ....a my nebudeme moc k ní, abychom ji uklidnili. Anglicky tu uměli pár základních informací, ale i kdyby, ona ještě angličtinu (navíc z oboru medicíny) také super neovládá...a s těmito pocity jsme odjížděli zhruba v půl páté ráno z nemocnice, abychom se hodinu vyspali a vraceli se zase zpět před oddělení JIP, abychom se snažili získat nějaké informace... Chodba před oddělením JIP nebyla prázdná ani nad ránem, někteří rodiče, kteří chtějí zůstat na blízku svým dětem, zůstávají i přes noc...mnohdy se tu pere i suší prádlo...obědvá či večeří...
Ráno ta stejná chodba ožije a naplní se rodiči a příbuznými, kteří zde mnohdy stráví celý den čekáním, zda někdo vyvolá jejich jméno, pozve je ke dveřím JIP, aby jim sdělil nějaké informace týkající se jejich nemocného dítěte. Strávíte-li zde vícero hodin, jako my, jste svědky "malých neštěstí" - plačíčích rodičů, kteří jsou zoufalí, že nemohou za svým dítětem...
My se snažili zjistit nějaké informace a čekali také...a měli jsme štěstí, Emičku zrovna převáželi na vyšetření ultrazvukem a já mohla po chodbě s ní, mohla jsem na ní mluvit, uklidnit ji, povzbudit a ujistit, že jsme stále zde a snažíme se k ní dostat....
Dozvěděli jsme se, že slinivka byla při úrazu poraněna a trávící enzymy, které slinivka běžně produkuje za účelem štěpení potravy, mohou unikat do brišní dutiny, kde by mohly leptat ostatní orgány. Je nutno tedy pozastavit příjem tekutin a potravy, aby žláza tyto enzymy nadále nevytvářela. Zároveň při nehodě unikly tekutiny do okolí slinivky a žaludku a ty se musí sledovat, co se s nimi nadále v břišní dutině stane....vše ukáže čas...a bude potřeba hodně času...
Zpětným pohledem jsme opravdu šťastní, že se operace bezprostředně po nehodě neprováděla, protože zákrok by byl veliký a nesnadný a následky kdo ví jaké, ale v těch prvních okamžicích po příjezdu do této nemocnice to opravdu byla zoufalá situace. Možná kdybychom byli doma v Čechách a byli schopni se dorozumět s lékaři, vypadala by celá situace jinak...
Bylo nám umožněno nahrát video na Emičin tablet, kde jsme se jí snažili celou situaci vysvětlit, a které si poté mohla na JIP přehrát. Nemocnice se snažila sehnat někoho, kdo by nám mohl tlumočit z čínštiny do češtiny a byli úspěšní, přes několik kontaktů našli úžasného člověka s velkým srdcem - Číňana Tonyho, který nám od této chvíle pomáhal s komunikací, a kterému i umožnili vstup na JIP, kde pomohl Emě a sestrám sestavit škálu bodů/potřeb, které mohly při komunikaci s ní využít. A pak se stal malý zázrak, umožnili mi, po doložení negativního covid testu, na pět minut vstup na oddělení JIP a dvoje obří kovové dveře se otevřely... Přede mnou se otevřelo celé křídlo nemocniční budovy s mnoha malými i nejmenšími pacienty. Mezi nimi i naše úplně ubrečená Emička, které už prý nešlo přestat brečet. Byla vystresovaná, nešťastná, ale při této pětiminutové návštěvě jsme se dozvěděly, že ji ještě týž den přeloží na normální oddělení, kde s ní budu moci nepřetržitě zústat - pro nás malé vítězství a radost.
Přesunuly jsme se tak na oddělení International center VIP ward - kde jsme od této chvíle mohly zústat spolu a veškerá vyšetření a ošetření absolvovat společně. Když jsme obydlovaly pokoj, ještě jsme netušily, že se pro nás stane "domovem" na dlouhých pět týdnů.
Pokojík byl sice malý, ale s příslušenstvím a jen pro nás dvě. Při čekání na chodbě před JIP jsem hledala toaletu, která v těch místech pro veřejnost scházela, a jeden z lékařů mě pustil na toaletu, která byla součástí jednoho z pokojů na jeho oddělení. V první chvíli jsem se lekla, protože místnost byla úplně plná lidí - maminek s dětmi, kteří se všichni dělili o tento malinkatý pokojík s jednou toaletou a asi čekali na ošetření. Veškeré potřeby si maminky musí do nemocnice přinést s sebou, protože jsem mnohokrát viděla rodinu, kterou právě propouštěli z nemocnice a nesla s sebou krom kufrů i různé škopíky a vaničky...Stejně tak je třeba pro hospitalizaci nakoupit vše potřebné pro pacienta v místní nemocniční prodejně. Obdrželi jsme seznam v čínském jazyce a museli nakoupit zdravotnický materiál včetně toaletní mísy, kterou si zde každý pacient musí obstarat sám. Několikrát během našeho pobytu jsem takto dostala do ruky lísteček, na kterém bylo napsáno, co sestřičky pro další ošetření potřebují a zašla nakoupit do nemocničního obchodu - dezinfekční tamponky, kyslíkovou masku, nasogastrickou sondu, apod. Je to tu běžná praxe. Na co vše jsme z domova zvyklí, že funguje bez našeho přičinění ;-)
My potřebovali Emičku v první řadě zklidnit a zbavit nervů. Veškerý stres posílala do nohou, a když jsem se na ně první den koukala, vypadaly jako po obrně. Co jí prakticky celou dobu stresovalo nejvíce, bylo, že kolem ní bylo stále moc lidí. Po převozu na nové oddělení se v malém pokojíku sešlo hned šest zdravotních sester, které si předávaly informace a jedna přes druhou hlasitě mluvila, takový malý babylon...je tu zvykem, že u úkonu, kde u nás v Čechách působí jedna zdravotní sestra, bývají většinou dvě až tři (které si mnohdy ještě povídají skrz otevřené dveře s dalšími kolegyněmi). Za neobvyklé se tu nepovažuje ani to, že se během nějakého ošetření či zákroku v otevřených dveřích objeví jiný pacient, který se nudí a jde se tedy podívat, co se na ošetřovně děje....Problém byla i komunikace (možná jazyková bariera), kdy Emě nikdo předem nevysvětlil, co se právě chystají udělat (ať už to byl odběr krve, či jiný zákrok). A pokud dětský pacient neví, co ho v nejbližší chvíli čeká, jestli to bude bolet nebo ne, většinou to psychicky špatně nese... Tento problém jsme si se setřičkami hned na začátku vyjasnili a mnohému to v budoucnu pomohlo.
Při dorozumívání se sestřičkami jsme se pokoušely nejprve použít angličtinu a pokud pokusy selhaly, pak využít překladače na telefonu. Ne vždy ale překlad zafunguje a musíte mít občas větší fantazii a domýšlet dle situace. "Jezte dobré jídlo a zavěste." pak např. znamená "Zavolejte mě, až (Ema) dojí." ;-) Lékaři většinou angličtinu ovládají, i když ne vždy bylo jednoduché odborné věci jednoduše vysvětlit. Při tlumočení občas také došlo k nedorozumění, kdy z "cysty" byla "dírka" , což vás trochu vyděsí....- nebylo jednoduché zkombinovat znalost jazyka a medicíny dohromady. Objednat si jednoduchou angličtinou třeba jídlo problém není, ale vysvětlit v cizím jazyce narušenou funkci slinivky je již obtížnější....
Na společném pokoji se psychika postupně začala vylepšovat.
Je spousta věcí, na které nejsme zvyklí a jednou z nich je právě to množství lidí, které tu má člověk kolem sebe všude, kamkoli jde. I zde v nemocnici to platilo, chodby a společné prostory byly přes den plné lidí - rodičů s dětmi.
Vzhledem k tomuto množství lidí je zde prakticky nezbytností, aby u každého oddělení či vyšetřovny působila "ochranka" jako organizátor veškerého dětí, aby všude byly pásky a jimi naznačené trasy, kudy mají lidé chodit, a také kam nesmí... Myslím, že bez toho by nastal totální chaos.
Stejně tak hlídaný je i vstup na lůžkové oddělení dětských pacientů. Vstup je povolen pouze s kartičkou, kterou příbuzným pacienta vystavuje nemocniční oddělení, na kterém pacient leží, a bez této kartičky není vstup do budovy umožněn. My měli zpočátku malou výhodu, pokud nám některý z hlídačů nerozuměl a začali jsme na něj mluvit anglicky, než by se dohadoval a domlouval, raději nás pustil, ale byli jsme také jediní Evropané v celé budově. Při vstupu do budovy se prochází turnikety, jedním směrem dovnitř, druhým ven, uprostřed uzamčené skleněné dveře pro případ, že projíždí vozíček....za turnikety je obrazovka a senzor, který snímá teplotu návštěvníků. Tři cesty, tři pracovníci ochranky. Komická situace nastala v den, kdy jsem u sebe na našem pokoji měla celé odpoledne i Kubíka a manžel si ho vyzvedával až k večeru. Doprovázela jsem ho k východu, kde si ho měl manžel vyzvednout. Hlídač u dveří (prakticky u každých dveří zde sedí hlídač) za naším oddělením nás nechtěl pustit ven, považoval Kubíka za pacienta a mě pravděpodobně za pašeráka dětí z nemocnice ven. Když už se nám za pomoci personálu na našem oddělení podařilo situaci vysvětlit a pustili nás ven, nechtěli mě na zpáteční cestě u vchodu do budovy pustit zpět na oddělení za Emičkou.... v tomto případě mi nepomohla kartička, ale můj vysoký hlas....
Hned u vstupu do budovy stojí regály, do kterých pokládají dopravci vše, co si pacienti a jejich rodinní příslušníci objednají. Nejčastěji to je jídlo, potraviny, drogerie, ale objednat si můžete vlastně cokoli. Jak se říká "nouze naučila Dalibora housti" - i mě situace naučila objednávat si tímto způsobem jídlo - obědy, večeře, ale třeba i ovoce. Do půl hodinky, do hodinky jsem svůj balíček šla vyhledat mezi ostatními na policích. Někdy to bylo dobrodružné objevit ten pravý, ale stalo se mi za celou dobu pouze jednou, že jsem zaměnila svůj salát za salát někoho jiného ;-) Přes aplikaci jsem si objednala, mohla sledovat dopravce na mapě, jak je vzdálený od místa doručení, v pravou chvíli vyběhnout pro svou zásilku. Když dorazil, zavolal a začal na mne mluvit čínsky a já na něj česky, posléze jsme zjistili, že si rozumět nebudeme a rozloučili se. Jediným vodítkem, jak najít svůj balíček mezi ostatními pak byla konečná cena objednaného jídla, víc člověk bez znalosti čínského jazyka z účtenky nevyčte ;-)
Zpočátku jsem vyzkoušela i nemocniční stravu, ale po pár dnech běhání na wc jsem jídlo zrušila a nastartovala objednávání a dovoz jídla. Kdo si pamatuje na naší stravu z karantény při příjezdu do Číny, ten si ji na fotkách připomene...Ke snídani každý den čínský "knedlík" ala chléb, glutinovaná rýže a sladký jogurt - v šest ráno. Oběd v půl jedenácté a večeře kolem šesté hodiny, všechna jídla si byla hodně podobná...
Když objednávka dorazila, šla jsem si vždy své jídlo sníst do dětského koutku na chodbě, párkrát jsem jedla i na záchodě, když byl koutek plný - nechtěla jsem trápit Emču, která nesměla jíst ani pít a byla pouze na umělé výživě. Všichni už mě na chodbě znali - jako jedna rodina - a pokaždé mi (asi) přáli dobrou chuť :-) Mimochodem, co mě překvapilo, byla pracovní doba některých zaměstnanců. Paní, která na oddělení uklízela a zároveň hlídala u vchodu, aby nikdo nepovolaný na oddělení nevstoupil, začínala brzy ráno, před sedmou hodinou již vytírala oddělení a domů chodila každý den v osm hodin večer - sedm dní v týdnu....Nad čím se ale na druhou stranu nikdo nepozastaví je občasné pospávání v pracovní době. Ať už hlídači, či sestřičky, v poobědové době složí ruce na stůl či zábradlí, položí na ně hlavu a chvilku si zdřímnou.
Po převezení na toto nové oddělení bylo nutné vyřešit příjem umělé výživy. Přeci jen byla Emička již tři dny bez jídla a pití...Ruku měla bohužel již tak bolavou, že brečela jen při představě, že dostane další lék či jakoukoli další kapačku, žíla nezvládala. Souhlasili jsme tedy se zavedením výživy do horní části paže - do větší žíly pod klíční kost, kde je proud krve větší a žíla lépe zvládá příjem všech léků a zároveň výživy. Hrdinně jsme zvládly zavedení s pouze lokálním znecitlivěním paže za stálé kontroly ultrazvukem a následné kontroly na rentgenu, zda je kanyla na správném místě, i centimetr hrál roli... Příjem výživy mohl začít. Každých 24 hodin dorazil nový pytel s mixem výživy...
Zpočátku nesměla ani jíst, ani pít a žaludeční šťávy byly odsávány nasogastrickou sondou.
Po týdnu pobytu jsme mohly zkusit pít 10ml vody po třech hodinách, maximálně 50 ml za den, další den 20ml po třech hodinách, ale následující den bylo jasné, že tekutiny neprostupují do střev, vše vyzvracela a vrátily jsme se na začátek. Stop veškerým tekutinám. Následoval den bez pití, a opět start s pouhými 10 ml vody po několik dalších dní....mnoho dní pokusů a obav, zda to klapne nebo ne...Začala ubývat na váze, musel být zvýšen počet kalorií ve výživě a následující týden bylo kilo váhy nahoře...Hodinu po hodině, den za dnem....až jsme se dostali na 100 ml, 200 ml, 300ml a už to mohla být voda s džusem....první ovocnou "kapsičku" jsme oslavily jásotem - až jsme se propracovali ke dni, že můžeme vyzkoušet nejen pití, ale i "stravu" - jako první lehce stravitelné mléko třikrát denně a sušený lotusový kořen rozmíchaný v horké vodě - psychické zábrany jsou občas horší než sama realita, ale daly jsme i to (až na ten kořen ;-) a pak nám na stole k obědu přistála první miska opravdového jídla, až jsem se divila, jestli tohle opravdu můžeme jíst... ;-) a každý následující den byl pak už stejný - nudle, zelenina (vařená okurka, vařená rajčata, vařený květák dušené "listí", vaječný bílek, glutinovaná rýže, rýžový vývar, nudle... Jednou pro změnu mleté kuřecí maso a kostičky brambor - velká sláva ;-) Místo pečiva místní chléb - "knedlík".
Ema mohla vše, ale vše s nula procenty tuku. A náš obětavý tatínek jezdil skoro každý den, pokud práce dovolila, a vozil uvařené brambory, bramborou kaši a kuřesí maso na kostičky....běhal po obchodech a sháněl jogurty a mléko s nula procenty tuku...Smekáme před ním a děkujeme nastotisíckrát. ...jeho nasazení bylo obrovské a neskutečné - doma Kubík a jeho škola, do práce, z práce, nákupy, domácnost, vaření a poté ještě hodinu ucpaným městem za námi do nemocnice a hodinu zpátky domů...Nebýt i našich obětavých přátel a sousedů, nevím, jak bychom to vše zvládli, když po ruce nebyla jediná babička, která by v takové situaci pomohla...
Kubíkovi zatím za tu dobu stihly vypadnout dva zuby, zvládnul získat tři medajle na školních sportovních hrách a díky kamarádům kolem nás nemusel jen posedávat v nemocnici a doma, ale ještě si užil výletů a sluníčka s nimi. Obří dík jim všem...
A my zatím v nemocnici každý týden podstupovaly vyšetření ultrazvukem, CT a magnetickou rezonancí, odběry krve a kontroly krevního cukru....Hlavou vám běží různé myšlenky a říkáte si, jak neskutečně komplikované naše tělo tělo je, jaká obří chemická továrna to je, aniž bychom si to uvědomovali a cenili si toho, že vše funguje. A když pak fungovat přestane, jaký to je velký průšvih...A jak komplikované to je uvést vše na pravou míru, aby byla chemie zase v normálu...
Přesuny na vyšetření byly trošku komické vzhledem k "dopravnímu prostředku", který již něco pamatoval, a tak jsme se se škvíkáním sunuli nemocničními chodbami :-)
Dvakrát jsme si "odskočili" na očkování proti covidu, ač si dnes říkáme, jestli jsme udělali dobře?...když se objevují případy lidí, které po příletu do Číny odchytí a umístí do nemocniční karantény proto, že byli po očkování a mají v krvi protilátky proti covidu... Vůbec celé to téma mě rozčiluje, jak tak pročítám zprávy z domova...Čína nám neuzná jinou než čínskou vakcínu, Evropa pro změnu neuzná očkování čínské, ale do Číny nám nikdo evropskou vakcínu dopravit nedokáže...jak se má pak člověk zachovat? máme se nechat očkovat vším, aby byli spokojené obě strany? ... toť jen malá úvaha k přemýšlení...bez řešení...
Dny utíkaly pomalu a stereotypně. Radost Emče udělala kytice, kterou poslala škola, videa natočená od spolužáků a dárečky od kamarádek a přátel. Jako první zareagovala Kubíkova třída - krásným přáníčkem k uzdravení...
Oslavili jsme ve dvou po sobě následujících týdnech v nemocnici narozeniny manžela i syna.
A už dlouho jsem nepřečetla tolik knížek, jako zde. Za měsíc jsem zdolala osm kousků a musím říct, že mezi nimi byly opravdu super příběhy, které mi občas i nedaly spát. Kdo by měl zájem o doporučení, mrkněte na knížky od Ellen Marie Wisemanové. Neprohloupíte asi žádnou z nich, ale knížka Pro Tvoje dobro mě vzala za srdce....
Občas si člověk potřeboval protáhnout nohy, a tak jsem se po večerech toulala prázdnou nemocnicí a bylo to až k neuvěření, jak se dojem z ní přes den a večer lišil...
V noci prázdné a opuštěné maxi prostrory....
Maminky na chodbách mnohdy připomínají spíš pacientky než doprovod nemocných dětí.
Ráno nemocnice ožije a naplní se obrovským množstvím lidí....
Pro vstup do budovy jsou nutné covid testy...
Výsledky si můžete vytisknout u informačních panelů vedle vstupu do testovací místnosti. Koridorem poté projdete kontrolou před vstupem do budovy.
Vstupní hala vám může trochu připomínat nákupní středisko. Jezdící schody v našich nemocnicích většinou nevídáme.
To, že je nemocnice obří je patrné ji u vchodu na světelné tabuli se jmény lékařů jednotlivých oddělení.
Občas člověk zažil i momenty úsměvné, které "odlehčily" smutný pohled na všechny ty nemocné dětičky kolem - třeba způsob zachovávání správného pořadí pacientů při čekání na vyšetření. Aby nedošlo k omylu a nikdo nikoho nepředběhnul, vždy, když někdo přijde na řadu, vstanou zbylí čekající a poposednou na vedlejší židličku. Taková trochu "fronta v sedě". Poslední pacient sedí na židličce mezi otevřenými dveřmi vyšetřovací místnosti. Vše působí takovým kolektivním dojmem. Kdyby nemusely maminky vždy zvedat v náručí i děti, asi by to působilo úsměvněji. Každopádně jsme takto s manželem poposedávali i v čekárně (asi půl hodiny) při čekání na první dávku očkování. Jako na povel se vždy všichni postaví a posunou se v pořadí.
Kdy mi bylo smutno a vzpomněla jsem si na staré dávné časy, bylo když na vyšetření přivezli miminka v látkou krytém vozíčku, tak jako je dříve vozili v porodnicích maminkám na krmení. Ve vozíčku byla čtyři miminka vedle sebe, na každém z nich ležely jejich lékařské dokumenty, mnohdy plakala, ale nikdo u nich nebyl....až když přišla na řadu na vyšetření...Představovala jsem si, jak musí být rodičům, kteří nemohou být s nimi...
Čeho jsme měli za celou dobu pobytu pokrk, byla stavba nové budovy, která probíhala v těsném sousedství našeho nemocničního křídla, vlastně přímo pod našimi okny. Ráno v šest hodin započalo klepání a bouchání a úderem sedmé zbíjení starých železobetonů, které trvalo až do večera. Od pondělí do neděle každý den....to mi pak přišlo na mysl, že "ticho prý léčí"...
Možná pak pacientům ani tolik nevadí, že si nemohou otevřít okno, protože to není prakticky možné. S ohledem na bezpečnost je okno otevíratelné pouze na 15 centimetrů odsunutím do strany, nemůže pak dojít k tomu, že by někdo z okna vypadnul ven. Zároveň jsou okna mléčná a neprůhledná. Po měsíci nám již scházel kontakt s realitou - výhled ven.
Nicméně stav Emičky se zlepšoval den po dni a tak se pomalu přesunula z pozice vleže, do sedu a posléze i ke stolu. Zvládly jsme i procvičit celoroční učivo z českého jazyka a probrat učebnici přírodovědy :-)
Na začátku pátého týdne pobytu nám začala svítat naděje, že bychom se mohli přesunout domů, budou-li hodnoty enzymů buď stejné jako při posledním testu, ne-li nižší. Jak my jsme si držely palce, ani nevíte :-) A když sestřičky přinesly Emičce ve čtvrtek dárek ke dni dětí, který bude v příštím týdnu (kdy tu již nebude), naše naděje to posílilo.
Ultrazvukové vyšetření dopadlo v rámci možností dobře a krevní testy také přinesly dobré výsledky :-) Hurá, balit a domů :-)
Poslední dopoledne jsem strávila objednáváním kytice pro sestřičky a doktorky - pravda, bylo to opět dobrodružné a pár hodin to zabralo, ale kytice dorazila a mohly jsme poděkovat za péči a trpělivost s jakou se o nás všechny staraly.
Ani vlastně nevím, jak poděkovat každému jednotlivci a všem, kteří nás ať už zde v Šanghaji nebo na dálku podporovali, utěšovali, vysílali energii, léčivé vlny a pozitivní myšlenky.... Každý jednotlivý človíček ví, jak moc jsme vděčni za veškerou pomoc a podporu. Všem ještě jednou VELKÝ, ALE OPRAVDU VELKÝ DÍK!!!!
Vyhráno ještě není, nějaké bitvy nás asi ještě čekají, ale vše ukáže až čas a další kontroly v nemocnici. Jsme doma, jsme spolu a to je to hlavní. Další kontrola ukáže, zda bude, či nebude potřeba provedení operačního zákroku, který by vyřešil zbývající poúrazové problémy...., aby se předešlo dlouhodobým chronickým problémům se slinivkou....Zatím se učím vařit nízkotučnou dietu a užíváme si SVOBODY :-)
Všem vám přejeme hlavně hodně zdraví a pozor, až si vyjedete na kole!!!
