...čínskými Benátkami
Odskočím si od vybalování hromady krabic, které jsme v pátek slavnostně a s velkým nadšením – po čtvrt roce čekání – převzali po jejich proclení místními úřady (naštěstí jsme přišli pouze o pixlu s celým kmínem s vysvětlením, že se jedná o semínka, která bychom tu mohli pěstovat) a provedu vás větší částí místního vodního městečka s názvem Zhujiaiao. Navštívila jsem ho asi před měsícem, kdy ještě počasí přálo a sluníčko ten den krásně hřálo. Prošla jsem ten den asi dvě třetiny městečka a myslím, že se tam ještě vrátím na jaře a doprohlédnu i zbytek včetně jeho zahrad. Pokud byste ho chtěli zvládnou celé a na pohodu, budete potřebovat určitě tři, čtyři hodinky.
Zhujiajiao (朱家角) je starobylé městečko, které leží v distriktu Qingpu v Šanghaji. Vodní městečko bylo založeno asi před 1700 lety. Můžete se procházet podél vodních kanálů, po jeho celkem 36 kamenných mostech a nahlížet do krámků a starověkých budov, které stojí na březích těchto kanálů. Většinu z nich již „pohltila“ komerce, jsou v nich různé prodejní krámečky s jídlem, občerstvením, upomínkovými předměty, ale najdete i budovy zajímavé a zachovalé, jakou je třeba pošta z dynastie Čching. Mně se asi nejvíc líbily malé dílničky, kde se např. opracovávala rohovina nebo vyráběly šperky. Prostě kousky a zbytky toho místního autentického, kde je i vidět nějaké šikovné ruce.
Dostat se do městečka byl trošku oříšek vzhledem ke covid opatřením. Prvním stanovištěm, kde se kontroloval zelený zdravotní kód, jsem prošla bez problémů. Pokračovala jsem k budce, která se tvářila jako „pokladna“, jelikož jsem si myslela, že vstup bude, tak jako u většiny památek u nás doma, zpoplatněn. U okénka mi samozřejmě nikdo nerozuměl, a tak jsem si odchytila průvodkyni, která patřila ke skupince čínských turistů a zeptala se jí anglicky, kde si koupit vstupenku. Dozvěděla jsem se, že ji nepotřebuji a pokud si budu chtít prohlédnout nějaké konkrétní místo v městečku, koupím si ji přímo na místě. Na toulání se městem tedy vstupenka potřeba nebyla. Zařadila jsem se do „hada“ – fronty před turnikety u vstupu a vyčekala jsem si ji. Přímo u turniketu mě hlídači zastavili a chtěli po mě cosi v telefonu, ale co? Zdravotní kód to nebyl…co po mě tedy chtějí? Ujal se mě jeden z dvojice hlídačů a vraceli jsme se zpět na začátek do úseku po kontrole zdravotního kódu. Zde stála budka a v té budce jsem obdržela formulář – samozřejmě celý v čínském jazyce - který jsem pro vstup do areálu měla vyplnit. Za pomoci překladače jsem zjistila, že se jedná o prohlášení, které jsme od příjezdu do Číny již několikrát vyplňovali, a sice, že jsme se za poslední dva týdny nesetkali s nikým, kdo by byl pozitivně testovaný…..Vyplnit se měly i údaje z pasu….Pas jsem s sebou samozřejmě neměla, volala jsem tedy manželovi a nechala si poslat kopii pasu. Chvíli mi vyplňování trvalo, ale vítězně jsem si odnášela vyplněný formulář. Opět jsem si vystála frontového hada, který byl bohužel delší než předchozí, neboť zde právě autobus vychrlil další zájezd turistů…Nicméně po odevzdání vyplněného tiskopisu jsem se úspěšně po 45 minutách dostala do městečka ?
Mohla jsem se procházet, teď již bez roušky (ta je zde potřeba vždy u vstupu do nějakého areálu, kde se nachází větší množství lidí) uličkami a nakukovat do malých krámečků. Zvu vás tedy opět na místy komentovanou prohlídku po Zhujiajiao.
Ne nadarmo se městečku říká „Šanghajské Benátky“. Ráz celého místa Benátky opravdu připomíná – kanály, úzké uličky, mosty a spousta lodiček, které vozí turisty. Nedovedu si představit běžný turistický den zde, bez omezení cestování. Většinou všude býváme skoro jedinými Evropany, ale i tak tu bylo celkem dost lidí. Za normální situace musí být městečko přeplněné. Byl pátek dopoledne a vodní městečko žilo…
Rozmyslíte si, zda chcete jít po levém či pravém břehu, ale přejít na druhou stranu můžete na mnoha místech díky kamenným můstkům a mostům, kterých tu je spousta.
Líbily se mi dřevěné staré lodě, které brázdily kanály, a které působily autenticky. Později jsme navštívili ještě další z vodních měst, kde jezdily příšerné plastové a křiklavé lodičky, což místu na půvabu rozhodně nepřidalo.
Na mnoha místech najdete lidičky, kteří loupou a prodávají zeleninu. Pokud si všimnete, u jakéhokoli prodejního místa, jakkoli zaměřeného, i miniaturního, můžete nakupovat přes wechat – cedulka na rámu dveří skýtá možnost naskenovat kód a zaplatit babičce pár drobných peněz na její wechat účet.
V přízemí krámečky, v patře se bydlí. Prádlo se suší na jakémkoli místě. V tomto krámku se prodávalo rýžové víno v nádobách, které mi trochu připomněly náš cibulák. Je to vcelku oblíbený ornament – modrá na bílé – i vánoční ozdoby na letošní stromeček jsem takové zakoupila.
Přípravy na oběd vrcholily, hory masíček a závitků čekali na kupující. Barevné spirálky, které se nad nimi točí odhánějí mouchy.
Červená barva je tu všude oblíbená – barva pro štěstí. Červené lampiony se houpaly na každém rohu. Někde textilní, někde v plastovém trvanlivějším provedení.
U hlavního kanálu si opravdu připadáte jako v italských Benátkách. Jeho nábřeží tu je lemované samými restauracemi s posezením a výhledem na vodu. Na největším z mostů se fotí většina turistů i fotografové zde mají své stanoviště, zhotoví vám fotku, otevřou kufr, ve kterém mají přenosnou tiskárnu a fotku vám na místě vytisknou.
V tomto jediném krámku jsem objevila proslulá ptáčátka na špejlích. Při poslední návštěvě v jedné z jídelních uliček Šanghaje byly ke koupi snad v každém druhém okénku. Dnes tu byly jedny jediné. Prodej na špejlích je velmi oblíbený. Napíchnuté najdete kuřecí maso, nožky, žaludky, mořské plody, jehněčí, hovězí nebo i párečky…
Čeho je všude moře, je chilli. Když si vzpomenu na svou výrobu chilli pasty, kdy jsem nemohla ani dýchat, musím obdivovat tuto paní, která nad papričkami seděla asi již hodně dlouho.
Čas oběda nastal a všude se nakupovalo. Nejoblíbenější části masa zde jsou jednoznačně bůčky. Tučné musí být vše. Marinády jsou většinou nasládlé, což je, jak jsem slyšela, typické pro oblast Šanghaje (včetně sladkých salámů). Doba oběda je zde opravdu dodržována, včetně poobědové siesty. Často se vám poštěstí vidět prodejce, který si vé svém krámku "ustele" na lehátku nebo jen tak složí ruce pod hlavu na prodejní pult. Nikomu to nepřijde divné a podobně tomu je i v kancelářích. Prostě když tělo cítí potřebu odpočinku, poslechnou ho a dají si pár minutek spánku.
Velmi oblíbené dušené závitky najdete na mnoha místech. Dlouhou dobu a s nadšením jsem pozorovala ženy, které závitky motaly. Každá má již svůj vlastní grif a jsou velmi zručné. Některé stačí pouze ruce, jiné používají k přidržení omotávky i ústa. V mžiku a pár pohyby (rychlost omotávání můžete vidět na snímku, kde se ruce jen mihnout) umotají listový závitek, který v sobě skrývá mix z ochucené rýže a marinovaného masa.
A není to práce výlučně ženská..
Několik střapečků pro štěstí mám již doma v Čechách, tady byl výběr rozmanitý…
Projdete-li uličkami do vzdálenějších částí městečka, dostanete se na místa, kde již turisté moc neprocházejí a nenakupují. Zde se žije…
Na jedné straně úklid nejširšího z kanálů, na straně druhé stojatá voda bočních kanálů. Betonová loďka mi připomněla jeden z klasických českých filmů – kdo uhádne? „Betonové lodě….pravda, tak to musí být pravda.“ ?
Chcete-li se osvěžit, kupte si nápoj… Cukrová třtina nebo kokos? Zelená nebo bílá?
Dřevo, proutí, sláma…a šikovné ruce.
A nezbytné červené lampiony...
Motiv draka je velmi oblíbený a na mnoha místech ho najdete právě na střeše. Vzadu za budovou s restaurací již vykukuje buddhistický chrám Yuanjin.
Od jeho vstupu je krásný pohled na druhou stranu přes široký kanál plný lodí.
Najdete spoustu úžasných detailů a motivů, které k Číně patří.
Mnoho malých domečků s balkóny a květinovou výzdobou najdete spíše po okrajích a v bočních uličkách.
Jak se vzdalujete od hlavního kanálu, ubývá i lidiček kolem vás a vše kolem má větší kouzlo.
A tady již zmiňované dílničky na zpracování rohoviny a prodej výrobků z ní. Hřebeny, jehlice, spony…a vybrušování šperků. Vše v sedě na zemi, s pár nástroji, které již opravdu hodně pamatují.
Mám to tak ráda, je-li čas a klid na toulání se s foťákem podobnými místy. Nechat nohy, kam mě donesou, nakukovat lidem pod ruce, hledat drobné detaily a motivy. Často se mi stává, že zapomínám, kudy jsem přišla a pak bloudím – je to můj orientační (spíše) nesmysl. Občas tak člověk narazí na místa ještě zajímavější…
Čas ale utíkal moc rychle a musela jsem již městečko opustit, abych se stihla vrátit a vyzvednout děti ze školy – cesta sem z provincie Minhang trvala přibližně hodinku a s místní dopravou člověk nikdy neví…ale na jaře bude ten pravý čas se sem vrátit a projít ještě místní zahradu Kezhi. Každopádně si myslím, že pokaždé, kdy sem člověk zavítá, objeví nějaký další zajímavý, kouzelný a zapomenutý kout…Kéž by toto starobylé kouzlo nezmizelo moc brzy, vývoj je tu neúprosný a velmi, velmi rychlý...
